V dnešním prvním čtení 6. neděle velikonoční jsme slyšeli velice zajímavá slova, která v Bibli najdeme velice vzácně. Tuším, že snad pouze ve Skutcích apoštolských. Jsou to ta slova, kdy učedníci řeknou: „Rozhodl Duch svatý a my.“ To je krásné svědectví. Je to veliká věc, kdy člověk může říci, že rozhodl Duch svatý a on. Aby člověk něco takového mohl říci, tak s Duchem svatým musí být ve spojení. Tady samozřejmě nestačí, že jsem dostal Božího Ducha při křtu a při biřmování. Je ale třeba Božího Ducha neustále zvát. Proto se církev neustále modlí: „Přijď Duchu svatý.“ A to nejenom před letnicemi, ale po celý rok a každý den.
Duch svatý je totiž velice jemný. On se nevnucuje, on čeká na pozvání. Ďábel neklepe, ten vstupuje do dveří násilím a na nic se neptá. Duch svatý ale klepe. Je to jemný vánek. My nemůžeme ovlivnit směr tohoto větru, ale do tohoto větru se můžeme položit tak, jako plachetnice. Abychom tedy nerozhodovali sami od sebe, abychom se nerozhodovali podle toho, co víme a co jsme se naučili, musíme znovu a znovu zvát Božího Ducha, aby přišel. Abychom také mohli říkat: „Rozhodl Duch svatý a my.“ S naším vztahem k Duchu svatému to je jako s knihovnou. Je možné, že je plná knih, ale většinu těch knih jsme vůbec nečetli. Nic o nich nevíme a nemáme k nim celkem žádný vztah. Je ale možné, že v knihovně máme mnoho knih a mnohé z nich jsme také přečetli. Podobně to může vypadat mezi člověkem a Duchem svatým. Je možné, že člověk ho má ve své duši, ale žádný vztah k němu nemá a vůbec se k němu nemodlí a na něho nemyslí. To je knihovna plná knížek, ale ty knihy mi jsou k ničemu. Je ale také možné, že vím o tom, že mám v sobě Ducha, proto k němu volám a znovu a znovu ho zvu. To je jako s těmi knihami, které jsem četl a mám k nim hezký vztah.
Jde tedy o to mít k Duchu svatému hezký vztah a nechat se tímto Duchem vést.
Vzpomínám si na jednu scénu z filmu Anna a král. Je to romantický film, jehož děj se odehrává v Thajsku 19. století. Tato země je v zajetí minulosti. A přesto místní král Mangkuta si sežene pro své potomky anglickou učitelku Annu. Pro tu učitelku to nebylo vůbec jednoduché, ale král dokáže přijmout i ledacos, co je nové. Dokáže ustoupit s prastarých zvyklostí a anglická učitelka může přijít i s novými metodami – samozřejmě po velkých bojích a vysvětlováních. Jednoho dne král uspořádá hostinu pro Angličany a chce jim ukázat, že jeho země už nesetrvává tolik na starých pozicích. Proto je hostina připravena po anglicku – stříbrné příbory, ubrusy, svíčky – a na závěr se koná plesový tanec.
Když je po hostině a nastává čas prvního tance, král vstane a nabídne své rámě Anně. Pozve ji k tanci. Upře na ni svůj pohled a čeká na její reakci. Ona je překvapená a v rozpacích. To skutečně nikdo nečekal. Ale pozvání přijme a jak kráčejí podél stolu, král se na ni neustále dívá a na rtech mu pohrává úsměv. Všechny překvapilo, že si král vybral právě ji. Anna byla ovšem připravena. Přišla v krásných šatech. Dlouho si česala vlasy a dlouho se připravovala na tento ples. Když spolu dorazí na parket, tak se svěří králi se svými obavami, že bude tančit s králem přede všemi ostatními, a že by nechtěla upadnout a udělat tak ostudu. A jak jí odpoví král? „Já jsem král, já vás povedu.“
Duch svatý nám nabízí své rámě. Zve nás k tanci. Ptá se nás: „Věnuješ mi tento tanec… každý den svého života?“ Jeho pohled je upřen na nás. Usmívá se a čeká na naši odpověď. A potom nás povede on sám.
