Oscar Wilde psal nejen povídky, romány a divadelní hry, ale také krásné pohádky s hlubokým poselstvím. Jedna z nich se jmenuje "Sobecký obr". Pohádka začíná tím, že obr odjede na další dobu na návštěvu svého přítele, což je také obr, a dokonce zlobr. Od té doby si každé odpoledne si děti chodily hrát do obrovy zahrady. Byla to veliká, krásná zahrada s měkkou zelenou trávou. Tu a tam stály v trávě krásné květiny a dvanáct broskvoní, které na jaře rozkvetly do růžových květů a na podzim přinesly bohaté plody. Ptáci seděli na stromech a zpívali tak sladce, že děti si přestaly hrát, aby je poslouchaly. "Jak jsme tu šťastni!" volali jeden na druhého. Jednoho dne se obr vrátil a uviděl děti, jak si hrají na zahradě. "Moje vlastní zahrada je moje vlastní zahrada," řekl obr. „Ta zahrada patří mně a je pouze moje!" Postavil tedy kolem dokola vysokou zeď, na kterou napsal: Narušitelé budou stíháni.
Chudé děti si teď neměly kde hrát. Pak přišlo jaro a po celé zemi byly malé květy a ptáčci zpívali. Jen v zahradě obra byla ještě zima. Ptáci v něm nechtěli zpívat, protože tam nebyly žádné děti a stromy zapomněly kvést. "Nechápu, proč jaro přichází tak pozdě," řekl sobecký obr, když seděl u okna a díval se na svou chladnou bílou zahradu. "Doufám, že dojde ke změně počasí." Ale jaro nikdy nepřišlo, ani léto...
Jednoho rána se mu naskytl nanejvýš podivuhodný pohled. Malou dírou ve zdi se děti vplížily dovnitř a seděly ve větvích stromů. Na každém stromě, který viděl, bylo malé dítě. A stromy se tak zaradovaly, že jsou děti zpět, že se pokryly květy. "Jak jsem byl sobecký!" řekl si obr. Šel do zahrady a radoval se spolu s dětmi. Tu si všiml, že jednomu malému chlapci se nedaří vylézt na strom. Obr chlapce opatrně vzal a vysadil na strom. Malý chlapec mu dal za to velkou pusu. A v té chvíli chladné a sobecké obrovo srdce úplně roztálo. Obr šel a zeď kolem zahrady rozbil a pozval do zahrady všechny děti.
Ale chlapce, který mu dal pusu, a tak napomohl k proměně obrova srdce, už v zahradě nespatřil. Až jednou. Obr už byl starý a nemocný. A jak se tak procházel zahradou, znovu po létech uviděl tohoto chlapce. Stál v rohu zahrady pod stromem, který měl zlaté větve. Obr si všiml, že ten chlapec na svých rukou a nohou jakési rány, které připomínaly Kristovy rány. A chlapec pokynul obrovi, že ho zve do své zahrady, která se jmenuje ráj, která se jmenuje nebe! A tak obr, který už nebyl sobecký, odešel do nebe! Krásná pohádka, krásný příběh!
Dnešní evangelium také vypráví příběh o jednom sobci. Ten uvažoval úplně stejně jako obr na začátku pohádky: „To všechno je moje! To je moje!“ Ježíš ho označuje za blázna. Proč? protože tento muž zapomněl, že když přišel na tento svět, že to je Boží dar. Zapomněl, že když má zdravé ruce, že to je Boží dar. Zapomněl, že když se mu urodilo, že Bůh mu to dopřál, že je to Boží dar. On si myslel, že je to všechno jeho! „To je moje! To mně se urodilo, to já jsem pracoval…“ Chová se jako malé dítě, které říká: „To je moje!“ Zapomněl ale, kdo mu to všechno dal!
Zkusme si tedy, bratři a sestry, ještě více i během dne uvědomovat, že to, co máme, nám bylo dáno. Že to není naše, protože my jsme pouze správcové. A tak si může třeba ráno říci, že vstáváme z Boží postele. Můžeme běžet do Boží koupelny, kde si dáme Boží sprchu. Oblečeme si Boží šaty a vypijeme si Boží kávu.
Když takto budeme vnímat všechno jako Boží dar a Boží vlastnictví, probudí to v nás vděčnost a naplní nás to chválou. Také se budeme umět rozdělit s těmi, co nemají. A nakonec nám Ježíš pokyne. Uvidíme na jeho těle svaté rány a on nás pozve do svého království.
