Sv. Martin

Přinášíme zamyšlení brněnského pomocného biskupa Pavla Konzbula o svatém Martinovi, kterého si církev připomíná 11. listopadu.
„Svatý Martin – co nám může tento starověký svatý vůbec dnes říci? Vždyť žil ve 4. století, dnes se přece žije již zcela jinak. A je to pravda, dnes se skutečně žije zcela jinak, ale svatým se nestane člověk kvůli době, ve které žije, ale pro svoje vlastnosti, které kultivuje ve víře. Martin byl první, kdo byl uctíván jako svatý, ačkoliv nebyl mučedníkem, a jeho kult se rozšířil brzy po celé Evropě. Dnes prožívá sv. Martin renesanci v podobě Svatomartinské husy a vína.
Proč se peče zrovna Svatomartinská husa, na to jsou i legendy krátké. Jedna říká, že světce na jednom venkovské kázání svým štěbetáním tak rušily, že se musely za trest upéct. Jiná legenda praví, že Martin ze skromnosti nechtěl přijmout hodnost biskupa a schoval se v přístřešku s husami, ty jej však svým kejháním prozradily. Se Svatomartinským vínem to není o moc lepší, jeho dějiny jsou velmi krátké a zavádějí nás do doby vlády císaře Josefa II. Tehdy bylo zvykem si na den sv. Martina poprvé připít novým vínem. V ten den totiž vinařům, kteří hospodařili u velkých sedláků, končila služba a její pokračování se dojednávalo právě při sklence vína a masíčku pečené husy.
Obě tyto dobroty se tedy staly symbolem něčeho hlubšího, symbolem jedné důležité vlastnosti sv. Martina, a tou bylo bezesporu jeho milosrdné srdce. Podle legendy se tento voják římské armády jedoucí na bílém koni rozdělil s žebrákem o svůj plášť. Následující noci se mu ve snu zjevil Kristus oděný polovinou jeho pláště a sv. Martin se nechal pokřtít. Nejde o to, zda legenda je vylepšena pisatelovou obrazotvorností nebo ne, ale jde o to, co nám chce sdělit. Kristus nám v evangeliu říká: „milosrdenství chci a ne oběť“. Výraz milosrdenství je z latinského miseree – což znamená mít slitování a cor – srdce. Není náhodou, že milosrdenství vychází ze srdce a nikoli z rozumu. Otec Tomáš kardinál Špidlík v jedné ze svých knih píše: „Kdo má na nádraží lehounký kufřík, má pomoci do vlaku tomu, kdo zavazadlo nemůže unést. Nešťastná povaha je zavazadlo velmi těžké, bez pomoci jiných se sotva unese.“
Člověk by očekával, že nabádání bude adresováno tomu s nesnesitelnou povahou, aby své bližní tolik neotravoval, ale zatím jsme to my, kdo je vyzýván ke změně. Apoštol Pavel říká v listu Galatským: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ (Gal 6, 2) Pomoci někomu s kufry nám asi potíže nedělá, člověk se cítí jakoby potěšen svým vlastním dobrým skutkem. Horší je to ale se zavazadlem nešťastné povahy bližního, tady totiž místo svalů potřebujeme pořádnou dávku milosrdenství. Možná bychom i nešťastnou povahu chvilku „poponesli“, ale snášet ji dnes a denně. Dříve nebo později jsme se svou snášenlivostí v koncích. A tak se milosrdenství přetavuje v oběť. Tato oběť pak v konečném důsledku nás přivádí k osobní svatosti, jako sv. Martina.“

www.biskupstvi.cz

Comments are closed.