Za rok Humbelinina narození na hradě Fontaine u Dijonu se udává letopočet 1092. Byla sestrou slavného muže, jedné z nejslovutnějších osobností 12. století – sv. Bernarda z Clairvaux. Na všechny v rodině měla značný vliv jejich matka Aleta. Humbelinu brávala s sebou na své cesty do podhradí mezi chudé a nemocné, které hojně obdarovávala, dokonce obvazovala jejich mokvající rány. Když Bernard oblékl bílý hábit cisterciáků, a po čase ho následovali i jeho bratři Nivard a Ondřej, Humbelina zvolila jiný směr – provdala se za burgundského rytíře a začala si plnými doušky užívat života v přepychu. A zatímco jejího bratra si lidé vážili pro jeho ctnostný, bohabojný život – ona se těšila povrchní přízni pro své bohatství dávané okázale najevo a rozhazování peněz ve prospěch falešných přátel.
Jednoho dne se Humbelina rozhodla navštívit svého staršího bratra v opatství Clairvaux, které docela nedávno založil. A nejen jeho – i své bratry a otce, který několik let poté, co v roce 1107 ovdověl, následoval své syny a rovněž vstoupil k cisterciákům. Podle svého zvyku se do Clairvaux vypravila v obklopení početné suity dvorních dam, rytířů, služebnictva či pištců majících se postarat o její zábavu. Když se však Bernard dozvěděl o blížícím se průvodu své rodné sestry, rezolutně odmítl se s ní setkat. Jen jí prostřednictvím svého bratra Ondřeje, v té době rovněž cisterciáckého mnicha v Clairvaux, vzkázal, že její příchod v této pompézní a teatrální. Humbelina se po bratrových slovech neurazila. K údivu všech se nechala slyšet, že je ochotna udělat, oč ji Bernard požádá, jen aby se s ním mohla setkat. Bernard souhlasil a s Humbelinou se sešel. Musela ovšem přijít pěšky, sama a bez vší okázalosti. Při té příležitosti jí vytkl dosavadní životní styl a připomněl, že to, jak žije, se neslučuje se vzorem, který jim všem dávala jejich zbožná matka. Zasel v Humbelinině srdci semínko, jež vyklíčilo o dva roky později. Vzdala se postupně všech radovánek, jež až doposud tvořily nedílnou součást jejího všedního dne, a začala brát neobyčejně vážně záležitosti duchovní, které až doposud praktikovala čistě jen formálně. Po dvou letech dospěla Humbelina do stadia, kdy bytostně zatoužila po vstupu do kláštera. Potřebovala k tomu ovšem souhlas svého manžela. Když jej obdržela, vstoupila k benediktinkám, kde vykonávala službu abatyše její švagrová Alžběta. Ta po nějakém čase odešla do Dijonu, aby zde založila klášter nový. V jejím dosavadním postavení ji vystřídala – Humbelina. V roce 1125 pak spolu s jedenácti družkami přesídlila do nově založeného kláštera cisterciaček v Tartu. Díky tomu ji cisterciácká řádová tradice vnímá jako zakladatelku ženské větve řádu. Jak míjela léta, podoba její zbožnosti se ještě prohlubovala. V pověsti svatosti žila Humbelina do roku 1135, kdy si ji Pán povolal k sobě. Teprve v roce 1763 ji církev ústy papeže Klementa XIII. prohlásila za blahoslavenou. Svátek má 12. února.
(podle časopisu Světlo)