Narodil se kolem roku 250 po Kristu, zemřel roku 356 – dožil se tedy 106 let! Byl to důstojný stařec, který se dožil požehnaného věku. Svátek má 17. ledna.

 

Spolu se sestrou byli dětmi zámožných rodičů. Ti ovšem zemřeli, když Antonínovi bylo asi 20 let. Syn zdědil obrovský majetek a navíc se ještě staral o svoji mladší sestru. Asi půl roku po smrti svých rodičů vstoupil do kostela a uslyšel kázání o bohatém mladíkovi. Okamžitě věděl, že to je o něm. Prodal veškerý majetek, a utržené peníze svěřil zbožným pannám s tím, aby se postarali o sestru. Teď už byl volný pro duchovní povolání a tak může odejít na poušť, kde žije jako poustevník. Nejdříve žil na jednom hřbitově, kde – jak se dovídáme ze životopisu – bojoval s démony. Jednou zase po takovém těžkém boji, se obrátil na Ježíše: „Ježíši, kde jsi byl, když jsem tak těžce bojoval?“ A Ježíš mu říká: „Já jsem se na tebe díval, jak bojuješ. A bojoval jsi výborně. Neboj se, budu vždycky s tebou.“ Pak odchází do jeskyně a brzy je kolem něho mnoho mladých mužů, kteří touží žít poustevnickým a mnišským životem. Když Antonín zemřel, komunita mužů v Egyptě čítala asi 5000!

 

Často se Antonín znázorňuje s malým prasátkem. Je pravda, že toto prasátko se u něho objevilo až později. Vzniklo to tím způsobem, že později byli řeholníci už více otevření a pomáhali v různých nemocnicích a útulcích. A stalo se zvykem, že lidé ve městě či vesnici, kde stála nějaká taková nemocnice, kde pomáhali bratři sv. Antonína, vydržovali prasátko, které bylo jejich darem pro nemocnici, nemocné i bratry. Lidé byli chudí a neměli co dát, proto se chtěli nějakým způsobem odvděčit.

 

Jednou se Antonín dověděl, že v městě žije obuvník, který je vnímán jako velký světec. Sv. Antonína zajímalo, v čem spočívá tajemství tohoto obuvníka, který byl v duchovním životě tak daleko a přitom měl doma rodinu. Proto ho Antonín navštívil a snažil se zjistit, v čem je tajemství svatosti tohoto obuvníka. Dlouho spolu mluvili a Antonín neviděl nic zvláštního nebo nadpřirozeného v životě tohoto chudého muže. Nakonec mu to nedalo, a tak se ho zeptal. Obuvník byl viditelně zaskočen. Nakonec říká: „Třeba je to v tom, že když vydělám nějaké peníze, vždy je rozdělím na tři hromádky. Jednu dám těm, kdo jsou na tom ještě hůře. Druhou dám církvi a třetí si nechám pro rodinu.“ Antonín ale namítal: „V tom to určitě není. Já jsem dal Bohu všechno, nemám nic.“ „Pak by to mohlo být možná v tom, jak se modlím,“ pokračoval obuvník. „Když se modlím, tak říkám – Ježíši, zachraň všechny lidi. Je jenom jeden člověk, který si nezaslouží, aby byl zachráněn, a to jsem já. Je pouze jediný člověk, který si spíš zaslouží zavržení, a tím člověkem jsem já.“ Když Antonín slyšel tuto pokornou modlitbu, tak se v úctě sklonil před tímto obuvníkem. Kdo z nás se někdy takto modlil? Kdo z nás se někdy modlil: „Pane, všechny zachraň. Je pouze jeden člověk, který si nezaslouží, aby byl spasen, a to jsem já!“

 

Před svou smrtí měl Antonín na své žáky prosbu – aby ho pochovali tajně. Žáci vyslechli prosbu svého učitele. Nikdo z lidí nevěděl, kde je světcův hrob. Ten byl objeven až o 200 let později. Ostatky se pak dostaly do Alexandrie, Cařihradu a kolem roku 1000 do Francie, kde jsou uloženy dodnes.