Patří mezi nejznámější nizozemské svaté. Žil ve 12. století na jihu Nizozemí v městě Houtemu. Jeho životopis pochází z roku 1227, tedy asi šedesát let po smrti světce. Gerlach pocházel ze šlechtického rodu, a jak bylo mezi šlechtou v té době obvyklé, tak žil velmi rozmařilým životem. Svůj život radikálně změnil, když mu zemřela jeho manželka, kterou velmi miloval. Stal se tak oddaným křesťanem a na výraz pokání se rozhodl vykonat pouť do Říma. V Římě zůstal a sedm let zde pracoval jako ošetřovatel nemocných. Po sedmi letech se vrátil zpátky domů. Doma prodal veškerý svůj majetek a peníze rozdal chudým. Na svém bývalém panství si potom našel prastarý velký dub, v jehož dutině začal žít jako kající poustevník. Každý den jedl pouze chléb a každý den také opouštěl svůj dub proto, aby se dostal do města na mši svatou. Lidé z okolí brzy začali považovat Gerlacha za svatého poustevníka. Mniši v nedalekém klášteře na něho žárlili kvůli tomu, jak byl Gerlach u lidí oblíben a jakou mu prokazovali úctu. Nejprve chtěli, aby vstoupil do jejich kláštera. Když to odmítl, tak přišli tito řeholníci s pomluvou. Obvinili Gerlacha u biskupa s tím, že to není žádný poustevník, ale velký boháč. Kdyby biskup nechal dub skácet, tak by nalezl v jeho dutině zlatý poklad. Když to biskup uslyšel, poručil, aby byl dub skácen. Přestože měl Gerlach přímluvce i ve vysokých kruzích, byl příkaz biskupa vykonán. Nepomohla ani přímluva Hildegardy z Bingenu. Dub byl tedy pokácen, ale žádný poklad se nenašel. Biskup se omluvil za svoji chybu, za to, že uvěřil pomluvám a z dubu nechal nařezat prkna a z nich postavit malou dřevěnou chatku, ve které potom Gerlach žil. Legenda vypráví, že Gerlach činil mnohá pokání. Po jeho smrti se voda ve studánce u jeho poustevny třikrát proměnila ve víno na znamení, že Gerlachovy hříchy byl odpuštěny. V místě, kde stával starý dub, byl brzy postaven klášter s kostelem, který byl zasvěcen svatému Gerlachovi. Svátek má 5. ledna.
(Podle: Svatí na každý den I.)