Jméno Lucie má základ v latinském slově lux (světlo). Vedle svaté Agáty patří k nejznámějším sicilským světcům.
O životě této světice toho mnoho nevíme. Při mapování jejich životních osudu vycházíme pouze z více či méně věrohodných legend. Mnohokrát jsou v jejím životopise použity prvky z životopisů svaté Agáty, Cecílie, Anežky.
Jistě víme, že světice pocházela ze Syrakús, městě ležícím na území dnešní Sicílie, kde se narodila kolem roku 286. Už jako mladá dívka toužila po zasvěceném životě a složila slib čistoty, o kterém nikdo nevěděl. Její matka Eutychie ji chtěla provdat za vlivného pohanského mladíka. Později matka vážně onemocněla a svatá Lucie ji přemluví, aby navštívila hrob svaté Agáty v Catánii. Když zde matka nabude zpět ztraceného zdraví, slíbí Lucii, že ji splní jakékoliv přání. Lucie požádá o zrušení plánovaného sňatku s pohanským mladíkem. Když ji matka vyhoví, zhrzený mládenec udá Lucii jako křesťanku úřadům. Píše se rok 304 a v římské říší probíhá kruté Diokleciánovo pronásledování křesťanů. Lucie je zatčena, mučena. Má být odvezena do nevěstince na povoze taženém volským spřežením. Když ji postaví na vůz, s tímto není možné pohnout. Potom je světíce polévaná vařícím olejem, ale ani to jí neublíží. Nakonec přichází kat, který podle legendy ukončí život svaté Lucie probodnutím jejího hrdla dýkou.
Světice byla pohřbena ve svém rodném městě. Nad jejím hrobem byl postaven chrám jí zasvěcený, přes který je možno projít do raně křesťanských katakomb. Dnes nalezneme místo posledního odpočinku světice v Benátkách.
Svatá Lucie je jedna z nejpopulárnějších světic, o čemž svědčí také to, že je patronkou mnoha řemesel a profesí jako např. kající se nevěstky, sedláci, skláři, sedláři, krejčí, švadleny, tkalci, nožíři, kočí, písaři, notáři, vrátní, v Anglii spisovatelé, advokáti, služky a podomní obchodníci. Je také přímluvkyní při očních nemocech, bolestech v krku, infekcím, krvácení a úplavici.
Její život se stal námětem pro mnoho umělců. Píseň Santa Lucia zná snad celá Itálie. Malíř Caravaggio zase ztvárnil Pohřeb svaté Lucie. Život svaté Lucie znázorňují i mozaiky u sv. Apolináře Nového v Ravenně (6. století). Pietro Lorenzetti namaloval Lucii ve 14. století (Florencie, S. Lucia dalle Rovinate). Malba od Tiepola v kostele sv. Apoštolů v Benátkách (kolem 1748) ukazuje Lucii při posledním svatém přijímání.
Svatá Lucie bývá nejčastěji zobrazována jako mučednice s dýkou, křížem, pochodní, palmou nebo mečem.
K svátku svaté Lucie se také vztahuje mnoho pranostik a lidových rčení jako např.: Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc. Umaže-li si Lucie šaty od bláta, bude si je po celý leden přepírat. Jaké jsou dni od svaté Lucie do Božího narození, takové jsou též měsíce příštího roku. Svatá Lucie noci upije.
Legenda připisuje světici také následující výrok, který určitě stojí za zamyšlení: Kdo dává Bohu jen to, co umíraje musí opustit, ten ze svého daru nemá zásluh. Chceš-li, aby tvá oběť byla milá Bohu, dej to, čeho bys mohla užívat a budeš mít zásluhu u Boha."