Když se podíváme do církevního kalendáře, tak tam pro dnešní den (16. 8.) najdeme svátek svatého Štěpána Uherského, což je pro Maďary totéž, co pro nás svatý Václav. Král, který stojí na úsvitu dějin národa. Najdeme tam ale pro dnešní den i světce, který byl dříve velmi oblíbený a v současné době se už na něho trochu zapomíná, a tím světcem je svatý Roch, nebo také Rochus. Původ samotného jména je nejasný, někteří se domnívají, že jméno pochází snad ze slova „rosso“, což by znamenalo „červený, rudý.“ Je pravda, že v životopise se píše, že když se chlapec narodil, tak se narodil s červenou skvrnou na hrudi. Lidé se domnívali, že to je symbol Božího vyvolení.

Roch se narodil kolem roku 1300 ve Francii. Když mu rodiče zemřeli, všechno rozdal a jako poutník se vydal na pouť do Říma, aby putoval ke hrobům svatých apoštolů. To mu bylo asi dvacet let. Pro svoje putování se Roch stal symbolem všech poutníků. Proto se znázorňuje jako poutník – na hlavě má široký klobouk proti dešti, plášť až po kolena, v ruce dlouhou poutnickou hůl, na které je připevněná vydlabaná tykev, ve které poutníci nosili vodu. Pod pláštěm má za pasem růženec s velkými zrny a na hrudi mušli, jako symbol poutníků. Pro poutníky ta mušle byla hodně důležité, protože její pomocí nabírali vodu ze studánek i z potoků. Pomáhala jim tak v nabírání vody.

Doba svatého Rocha je dobou velkých morových ran. Ty se přenášely také díky poutníkům. Ti putovali od města k městu a tak mohli být také přenašeči různých nemocí. Rochus je ale poutník, který nepřináší nemoci, ale který naopak uzdravuje. Když přišel do Itálie, věnoval se službě nakažených morem. Mnoho jich zázračně uzdravil. Uvádí se, že uzdravoval velice prostým způsobem – nad nemocným člověkem udělal znamení kříže. Mnoho let sloužil těmto nemocným, až se nakonec sám nakazil. Aby nenakazil nikoho jiného, odešel do ústraní, kde pobývá v jednom lesíku u malého potoka. Lidé z těchto nemocných měli velký strach, báli se jich, a tak se často stávalo, že tito nemocní umírali někdy v ústraní bez lidské pomoci. Ale Bůh se postaral o Rocha i v této těžké situaci. Poslal mu do cesty psa. A tento pes chodil po okolních domech, kde kradl chléb a nosil ho našemu světci. Proto se Rochus vždy znázorňuje s tímto pejskem. Jako poutník se psem, který má na svém těle morové rány. Ale jistý šlechtic si všiml psa, který pobíhá kolem domů a vždy s nějakým jídlem v tlamě spěchá do lesa. A tento šlechtic se rozhodl, že psa bude špehovat a přijde na kloub tomu, kam a proč nosí jídlo. Nakonec ho pes dovedl až k nemocnému Rochovi. Šlechtic se Rocha ujal a ten byl díky Bohu uzdraven.

Po létech prožitých v Itálii se rozhodl, že se vrátí domů. Doma je ale nepoznán, obviněn z vyzvědačství a uvězněn i se svým věrným pejskem. Ve vězení trpí asi pět let, a nakonec v tomto vězení také umírá. Po jeho smrti pak vyjde pravda najevo a lidé zjistí, že se nejednalo o žádného špeha ani špióna, ale o jejich rodáka. To je velice zajímavý a krásný příběh sv. Rocha, který je patronem nejenom nakažených morem, ale vůbec všech postižených, invalidů, ale také se uvádí, že je dokonce i patronem pejsků.

Asi o sto let později byla založena v Benátkách Škola svatého Rocha, jejíž členové se starali o nemocné morem. V 17. století je svatý Roch uctíván již ve Střední a Jižní Americe a v té době po celém světě stojí již stovky kostelů zasvěcené tomuto světci.

I když se dnes někteří odborníci domnívají, že ledacos ze životopisu sv. Rocha je spíš legendou, pravda je to, že máme dnes před očima poutníka, který pečoval o nakažené morem, mnohé zázračně uzdravil, sám se přitom nakazil, a i on byl Bohem uzdraven. Nakonec umírá ve vězení. To je zcela jistě pravdivé jádro života tohoto světce.