Svatý Václav se narodil kolem roku 907 na Stochově u Libušína jako nestarší syn knížete Vratislava I. a kněžny Drahomíry. Byl vychováván v křesťanském prostředí a největší vliv na jeho výchovu měla jeho babička sv.Ludmila.
Václav se ujímá vlády roku 924, kdy mu bylo pouhých 18 let. Přes tento svůj nízký věk je charakterizován jako vládce energický a horlivý. O tom svědčí např. i životopisec Grumpold, který vkládá do úst mladého panovníka prohlášení k vladykům, kterým se distancuje od intrik své matky Drahomíry a jejího mocenského křídla. "Ať láska k míru vře doma i venku v zemi. Soudcové ať se střeží podvracováním poškozovat práci jakékoliv prospěšnosti. Ať nikdo z vás se již nedopustí ohavnosti vraždy, již jste se často poskvrňovali. Neustanete-li od porušování tohoto zákona z bázně před nejvyšším Králem, pak vězte, že hněv náš splane proti takovým nešlechetníkům, a rozpálen horlivostí Boží dá jim stíti hlavu!". Ačkoliv je tento výrok patrně pouze Grumpoldovým výmyslem, již něco naznačuje o tom jakým směrem chtěl sv.Václav ubírat svou vládu. Vzhledem k tomu že mocenské třenice v zemi pokračovali, neváhal sv.Václav poslat matku Drahomíru do ústraní na Budeč. Tím naprosto zaskočil své odpůrce, kteří neočekávali tak rázné činy od může o kterém si mysleli, že je pouze "pobožným" a slabým panovníkem. Po urovnání sporu v zemi a když se Václav přesvědčí o nepravdivosti dalších obvinění své matky, ji povolává zpět.
V době vlády sv.Václava byly Čechy politicky ohrožovány bavorským vévodou Arnulfem, který dokonce do Čech vtáhl. To zda aktivity Bavorů nějak souvisely s vnitřním napětím a snahou o uchopení moci křídlem podporovaným Drahomírou nelze z historických pramenů spolehlivě dokázat. Sv.Václav reagoval na snahy Bavoru svým spojenectvím se Sasy, jmenovitě s jejích panovníkem Jindřichem I, který se později stal německým králem a sjednotitelem Německé říše (o tuto korunu usiloval i Arnulf). Spojenectví s Jindřichem se stalo Václavovi jakousi ochranou proti Arnulfovi a jak píše saský kronikář byl Václav Jindřichovi i užitečným spojencem. Často se setkáváme s názory, že byl sv.Václav slabým panovníkem a spojenectví s Jindřichem vykoupil placením 500 hřiven stříbra a 120 volů a že byl prvním českým panovníkem, které se uvolil tento poplatek odvádět. O tomto poplatku mluví kronikář Kosmas, ovšem přisuzuje jeho ustanovení Pippinovi synu Karla Velikého (770-811). O věrohodnosti tohoto údaje lze pochybovat, neboť Pippin se stal v roce 792 mnichem a do vztahu s českými zeměmi nijak nezasahoval. Každopádně Kosmova poznámka svědčí o tom, že případné poplatky se vztahují dávno před dobu vlády sv.Václava. Dalším sporným bodem je i to zda se vůbec nějaké poplatky v době vlády sv.Václava vybíraly. Neexistuje proto žádný historický pramen.
Ani vnitrostátní situace nebyla pro sv.Václava jednoduchá. Vedle již zmíněných bojů o moc je třeba zmínit, že tehdejší Přemyslovský stát byl tvořen drobnými knížectvími, jejichž vládci podléhali vrchní správě Přemyslovců, ale nebyli s Přemyslovci většinou nijak spojeni (rodově), proto se stávalo, že odmítli poslušnost. V Kristianově legendě se dočítáme o tom, že sv.Václav musel s vojskem vyrazit proti kouřimským a že knížeti nabídl souboj místo boje obou vojsk. Dalším problémem, který musel sv.Václav řešit, bylo stále přetrvávající pohanství a pohanské zvyky na našem území. Úplná kristianizace Přemyslovského státu nebyla důležitá pouze s pohledu duchovního, i když tento pohled sv.Václav zdůrazňoval, ale také z pohledu politického. Křesťanství bylo jedinou jednotící silou v tehdejší Evropě a jedinou hybnou silou společenského, kulturního a morálního rozvoje státu, potažmo společnosti. A právě na poli šíření křesťanství byly zásluhy sv.Václava největší. Z mnohých legend se dočítáme o tom jak otevíral chrámy, podporoval rozjímavý život církve. Vedle těchto zásluh kronikáři vypravují také o mnoha šlechetných a milosrdných skutcích svatého Václava, chudé miloval, vdovám ukřivdit nedal, vykupoval ty, kdo byli prodání do otroctví. Tak hovoří svatopisci. Ale reálně se o křesťanských reformách sv.Václava dovídáme jen velmi málo. Co se týká např. budování chrámů byl za vlády sv.Václava dokončen kostel sv.Jiří v Praze, nechal postavit chrám sv.Víta na pražském hradisku (čtyřapsidová rotunda). Církevně byly Čechy podřízeny biskupství v Řeznu, ale někteří historikové se domnívají, že bylo snahou sv.Václava o vytvoření biskupství v Praze.
Vláda sv.Václava a jeho úcta ke křesťanským hodnotám a šíření křesťanství v zemi bylo trnem v oku časti velmožů - "co si s ním počneme, vždyť je zkažen od kněží a žije jako mnich". Ti pak využili touhy jeho bratra Boleslava po moci a 28.září 929 (935) sv.Václava ve Staré Boleslavi zavraždili. Rok smrti svatého Václav je sporný. S jistotu se ví, že byl zavražděn 28.záři a že to bylo v pondělí. Kosmas a Kristián udávají rok 929, zatímco v romantické historiografii se udává rok 935.
Úcta ke svatému Václavu začala mezi lidem téměř okamžitě po jeho smrti. I Boleslav v podstatě uznal svoji vinu a nechal ostatky bratra převést do Prahy a uložit je v jižní apsidě rotundy sv.Víta. Tím dal podle tehdejších zvyklostí jakýsi první podnět ke kanonizaci. V 10.stol. začaly vznikat první legendy o životě sv.Václava. V těchto legendách byl sv.Václav opěvován jako světec a mučedník, ale nebyl zde ještě uctíván jako národní patron. Této úcty se mu dostalo až ve století 11. a 12., kdy byly České země ohrožený germanizací. Zatímco v 10.stol. je svatý Václav zobrazován jako mnich, v pozdější době dochází k jeho zobrazování v plné zbroji a na koni. Za vlády Karla IV. je úcta svatováclavská dále prohlubována. Karel IV. nechává např. zhotovit svatováclavskou korunu, která podle tradice náleží svatému Václavovi a jeho nástupcům na Českém trůnu je pouze propůjčena. K sv.Václavu jako patronu Českých zemí se obyvatelé obracejí vždy v těžkých chvílích, ať už to bylo po bitvě na Bílé hoře, za vlády Habsburků, ale i době první světové války a protektorátu. Lidé si ke svému národnímu patronovi našli cestu i v roce 1989.
Zdroje:
Kadlec, J. Přehled českých církevních dějin, Praha:ZVON, 1991
Breviář, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2002