Když máme před sebou svaté děti, tak si možná vybavíme to známé Ježíšovo slovo: „Nechte děti přicházet ke mně.“ Z těchto slov je patrné, že Ježíš a děti k sobě mají hodně blízko. Je ale jasné, že blízkost Bohu ještě není totéž co svatost. V případě malých dětí se vynořuje klíčová otázka – je možné, aby děti byly svaté, když ještě nemají plné užívání rozumu? A je vůbec možné, aby dítě bylo schopné heroického činu, který je důležitý pro uznání svatosti?

Otázka svatosti malých vždycky vzbuzovala tak trochu rozpaky. Cesta k tomu, aby mohly být prohlášeny za svaté, byla vždycky velmi dlouhá a pohled církve na děti se měnil v průběhu dějin. Dnes je situace taková, že děti jsou v církvi brány velmi vážně a že mohou skutečně dosáhnout svatosti.

 

To nejdůležitější dítě, kterému patří naše úcta, to je Dítě Ježíš. My známe především Pražské Jezulátko. To je přece malé dítě. Toto Dítě lidé vzývají především v rodinných problémech a také tam, kde v rodině dítě nepřichází a kde rodiče prosí o dítě. To je tedy to nejznámější a nejdůležitější dítě.

Když se podíváme potom do dějin, tak v nich najdeme malé děti mučedníky. V první řadě sem patří betlémská neviňátka. To byly první děti, které položily život za Krista. Na tyto děti se vztahuje křest krve. I skrze křest krve může člověk dosáhnout svatosti, i malé dítě. Mezi mučedníky patří také dnešní oslavenkyně svatá Anežka Římská, Tarsícius, Marie Goretti a další malé děti. To jsou tedy mučedníci.

Najdeme ale i případy malých dětí, které neuvěřitelným způsobem prožívaly svoji nemoc a utrpení. Obětovaly ho Bohu a tímto způsobem byly vyzdviženy k úctě oltáře. To byla např. svatá Lidwina, holčička, která utrpěla pád a těžké zranění při bruslení. Několik měsíců byla upoutána na lůžko, než jako dítě zemřela. To jsou tedy svaté nemocné děti.

Zvláštní skupinu potom tvoří vizionáři. Malé děti, které si Bůh vyvolil, aby zprostředkovaly světu důležité Boží poselství. Jistě se nám vybaví Bernadetta, děti z Fatimy a mnohé další děti, kterým se zjevila Boží Matka. Tyto děti jsou nevinní prostředníci, se kterými se setkáváme v příbězích o založení svatých míst, jako jsou Lurdy, Fatima, La Salleta a další. Poselství, která tyto děti přijímaly, se netýkala žádné malé skupiny, ale celého světa.

A potom zde máme ještě svaté děti, během jejichž života se nic zvláštního nepřihodilo, ale byly svaté. To je třeba svatý Dominik Savio, zbožný a pilný chlapec, který žil obyčejný život ve spojení s Bohem. Svatý Don Bosco tohoto chlapce už dva roky po jeho smrti dával všem mladým lidem za příklad.

A tak najednou vidíme, kolik máme svatých dětí! Není žádné tajemství, že velkou zásluhu na tom měl papež Jan Pavel II., který několik dětí kanonizoval – to se týkalo právě blahořečení dětí z Fatimy a za jeho pontifikátu se rozběhlo mnoho procesů o svatořečení malých dětí, které stále ještě běží.

 

Stojíme tedy před tajemstvím svatosti malých dětí. Nemusí mít rozum jako dospělí, a přesto mohou být svaté. Je to proto, že Boží milost si volí duše, jak sama chce. Je zde Boží prozřetelnost a moudrost, která se skrývá pyšným a odhaluje maličkým.

(Z knihy: Svatí na každý den)