Za Janem přicházejí tři skupiny lidí a všichni se stejně ptají: „Co máme dělat?“ Když se člověk takto zeptá, to samo o sobě je už veliká věc! Jan všem odpoví vlastně stejně. Řekne: „Dívejte se víc na druhé než na sebe.“ Jinými slovy: „Zříkejte se svého sobectví.“
Kdysi byla v rádiu taková diskuze o výchově. Zavolala tam jedna maminka a řekla: „Dnes je taková doba, že sobectví se vyplácí. Proto by děti měly být vychovávány tak, aby se dívaly především na sebe, a ne na ty druhé, protože jinak by v dnešním světě vůbec neobstály.“
Je to názor, který jste určitě už také slyšeli a pravděpodobně ne jednou. Vždycky se najdou lidé, kteří takto budou mluvit, vždycky se najdou lidé více či méně sobečtí. Přece ale je více těch, kteří myslí na druhé. Kdyby tomu totiž tak nebylo, lidský rod by už dávno vyhynul.
V jednom výzkumu, který se týkal dětí, byli rodiče dotazováni na vlastnosti svých dětí, jedna z otázek byla také otázka týkající se sobectví. Velká většina rodičů napsala, že jejich dítě je méně sobecké než většina druhých dětí. Těžko můžeme říci, jestli rodiče takto své děti skutečně vidí nebo by si je tak spíš přáli vidět. Přesto se ukázalo, že nesobeckost, altruismus, je hodnota velmi ceněná. To je jistě velmi pozitivní a potěšující. Méně potěšující na tomto výzkumu je to, že rodiče viděli sobectví především u druhých, ale ne u svých dětí. Tak už to prostě někdy bývá, že máme tendenci vidět jako sobce ty druhé, ale sebe už ne!
Je ovšem pravda, že sobecké tendence v nás prostě jsou. Bojíme se o svůj život, uspokojujeme své potřeby, prostě musíme se o sebe starat. Ale naštěstí je zde ještě jiná tendence, a to je vztah ke druhým lidem. A jak tyto vztahy budou vypadat, to záleží moc a moc na rodině.
V 60. letech se u nás natáčel film s názvem Děti bez lásky. Jednalo se o takový pokus: sestra odešla z místnosti a nechala pootevřenou skříň s hračkami a skrytá kamera snímala, co se bude dít. V deseti minutách děti skříň vydrancovaly, hračky rozházely, potom se o ně chvíli tahaly, pak chodily zmateně v té spoušti, pak se válely, lehaly si na zem a neměly co dělat. Žádná hra, žádná spolupráce, žádná radost.
V dětských domovech bývá také zvykem, že si děti nejrůznější věci schovávají do postele. Typické pro tyto děti je také to, že mají „nad váhu.“ Tzn. že se přejídají. Dětská psychologie k tomu říká, že takové sobecké počínání je daleko více projevem citové nespokojenosti a citového strádání. Tyto děti s láskou od nikoho nic nedostaly, proto nedovedou také nikomu nic dát. Také nepocítí radost z radosti druhého. Typické pro ně také je, že druhým stále něco závidí, žalují a dovedou šikanovat slabšího.
A tak co dělat proti sobectví? Především je potřeba, aby dítě vyrůstalo v jistotě a lásce. Možná to zní banálně, ale nic lepšího pedagogika nemůže nabídnout. Dítě se tak cítí bezpečně a není vychováváno ve stylu – co za to? Každý dárek, který dostává, je zároveň i osobním poselstvím, kterému dítě velmi dobře rozumí. Potom bude mít tendenci také něco dát. Když se mu něco takového podaří, je třeba, aby za to bylo pochváleno: „To ses zachoval správně! Tos mi udělal radost. Je vidět, že už jsi velký kluk!“
Horší je, když dítě bude kolem sebe slyšet slova: „Tohle je jenom pro tebe, to nikomu nepůjčuj, to nikomu nedávej!“ Nebo: „Co je ti po druhých? Nikomu nepomáhej, důležité je, abys ty měl jedničky!“
Jak jinak to ale vypadá, když se tatínek s dětmi domluví a udělají radost mamince nebo babičce. A nemusí to být zrovna narozeniny nebo Vánoce. Anebo se domluví všichni společně a udělají radost druhým dětem, které nemají to štěstí, protože nevyrůstají v rodině. Nabízí se však mnoho dalších a dalších prostředků, jak učit děti překonávat sobectví a vést je k solidaritě. Je to jistě v zájmu celého lidstva překonávat sobectví, ale je to i v zájmu našem, i našich dětí! (podle Z. M.)
