Antoine de Saint – Exupéry v jednom svém příběhu vypráví o muži, kterého zajali nepřátelé a uvěznili ho v cele. Z pohrdavých pohledů a hrubého zacházení dozorců usoudil, že bude na druhý den popraven.
„Byl jsem si jist, že budu popraven. Byl jsem nervózní a zdrcený. Hledal jsem po kapsách cigaretu, která snad unikla prohlídce. Jednu jsem našel a třesoucíma rukama se mi ji podařilo přiložit k ústům. Ale neměl jsem zápalky, ty mi vzali.
Pohlédl jsem přes mříže na svého věznitele. On pohled opětoval. Zeptal jsem se ho – máš oheň? Podíval se na mě, pokrčil rameny a přišel mi cigaretu zapálit.
Když se přiblížil a zapálil sirku, najednou se jeho oči setkaly s mými. V tu chvíli se usmál. Nevím proč. Možná byl nervózní, možná to bylo proto, že když jsme někomu hodně blízko, je těžké se neusmát. Prostě se usmál.
V tu chvíli jako by mezi našimi srdci, mezi našimi lidskými dušemi přeskočila jiskra. úsměv prošel mřížemi a vyvolal odpověď. Zapálil mi cigaretu, ale zůstal u mě, díval se mi zpříma do očí a dál se usmíval.
Já jsem se také na něj usmíval, protože jsem v něm viděl člověka, a nejen věznitele. Najednou se mě zeptal – máš děti?
„Ano, tady, tady,“ vytáhl jsem peněženku a horečně hledal fotku své rodiny. On vytáhl také fotku svých dětí a začal mluvit o plánech, které má, i o nadějích. Zalily se mi oči slzami. Svěřil jsem se mu, že mám obavy, že už nikdy svoji rodinu neuvidím, že nebudu mít možnost vidět je, jak vyrůstají.
Jemu také vstoupily slzy do očí. Náhle beze slov otevřel celu a mlčky mě vedl ven. Ven z vězení, klidně a postranními uličkami, ven z města. Tam, na jeho okraji, mi odemkl pouta. A beze slova se vrátil. Můj život byl zachráněn – a začalo to úsměvem.“
(podle Bruna Ferrera)
