Jeden kněz dal dětem v náboženství otázku: „Čím chcete být, až budete velcí?“ Děti začaly odpovídat jeden přes druhého. Jeden chlapec odpověděl, že chce být námořníkem. Jedna holčička vykřikla, že chce být lékařkou. Další chlapec měl jasno v tom, že bude pracovat s počítači. Jiní zase chtěli být pilotem, řidičem autobusu, kuchařem, popelářem, hercem, zpěvákem, či fotbalistou. Kněz trpělivě naslouchal těmto dětským snům. Všiml si ale, že jedna holčička sedí tiše na svém místě a nic neříká. Ukázal tedy na tuto dívku a zeptal se jí: „A čím bys ty chtěla být?“ Holčička zrudla a potichu odpověděla: „Když to řeknu, tak se mi všichni budou smát.“ „Ale kdepak, já jsem tady a nikdo se ti smát nebude,“ ujistil ji kněz. A ta holčička nesměle řekla: “Až budu velká, chci být požehnáním.“ Děti zůstaly zticha. I pan farář. Všichni v té chvíli pochopili.
Není snad krásnější ocenění člověka, jako když se o někom řekne, že ten člověk je učiněným požehnáním. Znamená to, že je nositelem Boží dobroty. Otázka není, co nám přinese tento rok, ale co přineseme my Bohu a druhým. Kéž bychom i v tomto roce byli pro druhé požehnáním!
