Když politik vystoupí na veřejnosti se svým programem, zpravidla přednese řeč, projev, který je potom v tisku komentován, rozebírán, kritizován nebo chválen. Když vystoupil na veřejnosti Ježíš, také kázal, můžeme tedy říci, že pronášel projevy. Ale v rozhodujícím okamžiku, v okamžiku konfrontace se samotným střediskem náboženského života v Palestině, neprojevuje sám sebe a svůj program slovy, ale gestem. A tak tenkrát nešel pěšky jako obyčejně, ale přijížděl na oslátku. Proč právě na oslátku? Proč si Pán nezvolil nějaké ušlechtilejší zvíře – koně, nebo velblouda? Oslík je přece mezi zvířecí inteligencí až kdesi na konci.
A přece v tom příjezdu byl hluboký a krásný symbol. Nárok jet na zvířeti, na kterém ještě nikdo neseděl, měl ve starověku pouze vladař, panovník. A toto právo tehdy Pán zdůraznil – jsem vládce, ale jedu na oslátku, protože má vláda nemá nic společného s mocenskými pletichami světa. Proto jedu na oslátku. Na zvířeti, které je tak skromné, že se uživí všude. Je tak laciné, že si je může každý obstarat. Nenosí na svém hřbetě žádné vzácné věci, ani nedělá parádu při slavnostních průvodech. Ale za to se hodí ke všemu. Toto zvířátko si tedy zvolil Pán, aby zdůraznil svou vládu služby a vládu srdce.
Vzpomínám si na slova jednoho kněze, který říkal, že kdyby si někdy mohl s někým vyměnit úlohu, že by si ji moc rád vyměnil s oslíkem, o kterém mluví evangelium. Mlčky, ochotně nést břímě, které je na mě vloženo, ať je lehké nebo těžké, a přitom mít jistotu, že svou námahou sloužím výhradně Pánu.
A ještě kvůli jedné věci, že by chtěl být tím oslíkem. Chtěl by slyšet na vlastní uši vzkaz Pána: „Pán mě potřebuje.“ Ono to totiž tak skutečně je – Pán nás opravdu potřebuje. Právě na tom místě, kam nás život postavil, v tom společenství, ve kterém žijeme, v rodině, kterou máme a v té farnosti, do které patříme. A nikdo jiný nás nemůže na našem místě nahradit, nikdo jiný nemůže splnit ten úkol, který nám byl přidělen. Tak jako nikdo jiný za nás nemůže chodit do kostela a modlit se.
Všechny tyto příležitosti, které se nám v životě nabízejí: sloužit, konat dobro, odpouštět a milovat – pro všechny tyto skutky jsme byli do našeho prostředí postaveni právě my, a k jejich uskutečnění Ježíš potřebuje právě nás.
Bratři a sestry! Dnešním dnem, kdy Ježíš vjíždí do Jeruzaléma, začínáme svatý týden. A zvláště v tyto dny se církev neshromažďuje proto, aby poslouchala, ale aby žila. Protože Velikonoce se musí žít. A tak přeji vám i sobě, abychom těmito dny neprošli jako nějaká vzpomínková organizace, ale jako skuteční zúčastnění aktéři, kterých se události Velikonoc bytostně dotýkají.
