Před Ježíšem stojí obrovský dav lidí, který má velký hlad. Ještě mnohem větší dav vidí Ježíš před sebou v dnešní době. Miliony lidí mají hlad. Je to hlad tělesný, ale i duchovní. Úkolem církve v dnešním světě je právě sytit tento hlad. Co ale může církev dělat, když má tak omezené prostředky. Nemá tolik hmotných prostředků, aby mohla nasytit hladové celého světa. Nemá ani tolik spolupracovníků, kteří by mohli utišit hlad duchovní. Církev toho tedy moc nemá. Ale přece jenom má něco, co může bohatě rozdělit a co má pro všechny, a to je proměněný chléb, to je eucharistie. Naštěstí církev má to, co je nejdůležitějším lékem na všechen lidský hlad, především na ten duchovní.
V dnešním evangeliu 17. neděle v mezidobí si ale všimneme pouze jednoho malého detailu. Když Ježíš vidí tyto hladové zástupy, co udělá jako první? Jaký je jeho první příkaz? On rozkáže, aby se tito lidé posadili. To je velice zvláštní příkaz. Na to ty velké tisíce nebyly naprosto připraveni. Lidé stáli na svých nohách a byli rozhodnuti, že se rozejdou po okolí a seženou si tak něco k jídlu. Když člověk stojí, tak se jedná o postoj připravenosti. Stejně tak je tomu i v kostele. Naše stání při bohoslužbě představuje naši připravenost. Stojíme na začátku bohoslužby, tzn. že jsem připraven slavit eucharistii. Stojíme při evangeliu, protože jsme ochotni naslouchat Božímu slovu a podle něho se zařídit. Stojíme při modlitbě “Otče náš“, kde prosíme za všechny možné lidské potřeby…To všechno jsou krásné symboly. Lidé tenkrát byli také připraveni. Stáli na svých místech a chtěli se rozběhnout do blízkých měst a vesnic pro jídlo. A najednou tento Boží příkaz: ať si všichni sednou. Dokážeme si živě představit, co to v té chvíli s těmi lidmi asi dělalo. Mnozí bojovali sami se sebou. Když si sedneme, tak se přece nemůžeme sami o sebe postarat. Když mám přece hlad, tak musím vyvinout nějakou aktivitu a ne, abych byl takto pasivní. To přece nejde. Postupně si ale tu a tam někdo sedl. Lidé si sedali do trávy a časem jich přibývalo. Ti, kteří chtěli ještě před chvílí odejít, tak se začali ošívat. Až nakonec všichni seděli. Když člověk stojí, je to postoj připravenosti. Když ale sedí, je to postoj odevzdanosti. Ten člověk nemůže celkem nic dělat, odevzdal se a teď už může jenom čekat. Když sedíme v kostele, je to také postoj naší odevzdanosti a důvěry. Je to projev velké víry a lásky. To nedokáže každý. Sednout si, a tak se odevzdat Bohu, to není zase tak jednoduchá věc. Především v dnešní době, kdy si člověk myslí, že stále musí něco dělat, a že stále musí být nějak aktivní. Ale sednout si a nic nedělat, to lidé berou často jako ztrátu času. Není tomu tak. Tenkrát se ovšem zástup posadil, a tak odevzdal svůj život Ježíši. Lidé vybojovali svůj boj a neodešli za jídlem, a tak se jim dostalo bohatého nasycení.
A víte, co bylo tím největším zázrakem té chvíle? Nebylo to zázračné rozmnožení chlebů a ryb, ale byla to ta skutečnost, že se ti lidé posadili. To, že poslechli Boží příkaz, to že se vydali všanc Ježíši, to že se posadili, i když chtěli odejít do města, to byl ten největší zázrak. Ten zázrak udělali vlastně oni. Byl to zázrak jejich víry a jejich lásky. Kéž by i pro nás Ježíš mohl dělat zázraky proto, že ho poslechneme a že mu dáme svoji víru a lásku.
