Jít až “za”

Slyšeli jsme krásné první čtení o setkání Mojžíše s Bohem v hořícím keři. Je to krásný text, který je pro nás velice poučný.

Mojžíš pásl stáda na poušti 40 let. Představme si tu ubíjející rutinu a monotónnost. Každý den to stejné – vstát ve stejnou hodinu, vyhnat ovce na pastvu a potom večer se zapadajícím sluncem zase zpátky domů. Každý den, znovu a znovu to stejné, celých 40 let. Drobnou změnou a změnou vítanou bylo možná stříhání ovcí. Život Mojžíše byl tedy monotónní a stále stejný – zvyk a rutina. Je to obraz člověka, který toho od života už moc nečeká. Nečeká žádné velké zázraky, nemá už žádné velké sny…

Ale jednoho dne se přece jenom něco změnilo. Bible říká, že toho dne vyhnal Mojžíš ovce až za step, tedy do míst, kde dosud nikdy nepásl. Mojžíš tedy ještě po 40 letech rutiny je schopen změny, je schopen udělat něco ještě jinak, je schopen změnit tradici. Je schopen jít až „za“. To, že šel až „za“, to není ani označení zeměpisné, ale spíš je to vyjádření osobní změny. On byl schopen změnit dlouholetý postoj. Mojžíš se rozhodl, že poruší stereotyp svého života, rutinu a půjde dál, kde dosud nebyl. Nejde ani tak o místo, jako o změnu postoje. Překročil tak hranici vlastních jistot. Mojžíšovi to trvalo 40 let. A právě tehdy, když Mojžíš poruší rutinu a stereotyp, tak se setká s Bohem. Mojžíš i v 80 letech byl schopen změny a byl schopen riskovat. Prostě udělal krok dál.

A teď dochází k tomuto setkání s Bohem v hořícím keři. Mojžíš mnohokrát v životě viděl hořet na poušti keře, ale tento hořel a neshořel. Mojžíš si říká: „To je ale zvláštní keř. Proč ale neshoří?“ Říká se a je to pravda, že člověk může žít bez odpovědí, ale nemůže žít bez otázek. Moudrý není ten, kdo všechno ví, ale kdo si umí klást ty správné otázky.

Z keře zazní potom Mojžíšovo jméno a příkaz, aby si sundal opánky. K Bohu totiž můžeme přistupovat pouze bosky. Před ním jsme všichni nazí a chudí. Nejsme nic a nemáme nic. Kdo si myslí, že je před Bohem bohatý, ten se s ním nesetká. To setkání je možné pouze v chudobě.

Příběh o hořícím keři je tedy poučný v mnoha směrech. Především je potřeba, abych uměl měnit stereotypy svého života, abych uměl riskovat, abych uměl jít až „za“. Až za tu hranici, na kterou jsem si v životě zvykl.

Je důležité v životě se neustále ptát. Klást si ty správné otázky.

Potom je třeba vědět, že před Bohem jsme bosí, tedy nejsme a nemáme nic. A nakonec – ten hořící keř je symbolem každého z nás. Ten keř je slabý, zranitelný, ubohý tak jako my, ale hoří v něm Boží oheň. Jsme slabí, ale máme oheň Ducha svatého. Jsme slabí, ale můžeme hořet. Boží láska v nás se potom ujme všeho toho, je v nás slabé a ubohé. A to je okamžik, kdy si Bůh člověka může použít.

Comments are closed.