Poslední dny církevního roku, stejně tak jako první dny nového církevního roku, jsou vždy vyhrazeny závažným tématům, jako je konec světa, příchod Pána a poslední věci v životě člověka. Mluvit o těchto skutečnostech není vůbec jednoduchá věc. Mnozí lidé totiž o těchto věcech nepřemýšlí a nechtějí ani slyšet. A tak církev, která nabádá, varuje, pobízí k připravenosti, nemá vůbec snadnou úlohu.
Možná, že to s ní vypadá, jako s jedním klaunem. Za městem se objevil cirkus. Jak už to bývá, nejvíce ze všeho se lidé těšili na klauna, na jeho úsměv a na jeho kousky. Klaun měl velký nos, čepici a široký úsměv. Všichni se mu smáli a jeho číslo patřilo k těm nejlepším. Jednoho dne ale tento cirkus zachvátil požár, a tak ředitel cirkusu poslal klauna do města pro pomoc. Hrozilo totiž nebezpečí, že plameny z cirkusu mohou zachvátit celé město. Klaun přiběhl do města a začal volat: „Hoří, lidičky, hoří, pomóóóc, pojďte zachránit náš cirkus!“ Lidé vycházeli ze svých domovů, a když viděli klauna, tak se začali smát. Říkali si: „No jo, to je stará finta, chce nás pozvat na představení. Ale musíme uznat, že to hraje věrně. Klaun je jako vždycky skutečně vynikající.“
Klaun, když viděl, že ho neberou lidé vážně, tak prosil ještě víc: „Dobří lidé, náš cirkus skutečně hoří, pojďte rychle se mnou, prosím vás, pomozte!“ To se už lidé plácali do stehen a volali: „Klaune, to je vynikající výkon, hraješ to skutečně bezvadně, jsi výborný klaun, všechna čest. Jako kdyby skutečně hořelo.“ V té chvíli se kdosi podíval za město a uviděl hustý kouř. Okamžitě lidé pochopili, že klaun si vůbec nedělal legraci, ale že to myslel smrtelně vážně. To už ale plameny zasáhly město a cirkus i město lehly popelem.
I církev dnešních dnů je na tom podobně jako ten klaun. Církev volá: „Lidé, hoří. Situace ve světě není dobrá, obraťte se, dělejte něco.“ Ale lidé neslyší a tyto výzvy neberou vážně. Někteří jsou dokonce plni posměchu. Stejně jako ti, kdo se smáli klaunovi a nebrali ho vůbec vážně.
Vyprávěl jeden kněz, jak se dal do řeči s jedním mladíkem a ten byl plný zášti a posměchu vůči církvi. Mladík tomu knězi řekl: „Co je to za povídačky, že Ježíš znovu přijde? Kolikrát se prorokovalo, že přijde a stejně nepřišel. Dokonce v prvotní církvi očekávali jeho druhý příchod a také nepřišel. On totiž nikdy nepřijde, celé je to nesmysl.“ Kněz se podíval na tohoto posměváčka a řekl: „Ježíš podruhé přijde a bude to brzy a ty jsi toho důkazem!“ Mladík překvapeně zalapal po dechu a zeptal se: „Jak jsem vám to dokázal? Jak mohu být důkazem druhého příchodu?“ A kněz začal citovat Boží slovo: „V Bibli, ve 2. listu Petrově 3, 3 se píše, že v posledních dnech přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce a budou říkat – kde je ten jeho druhý příchod?“
Ano, Pán přijde. To jsem si nevymyslel, to je realita. A jak se můžeme připravit na tuto realitu? Dnešní evangelium nám to říká jasně: bděte a modlete se, abyste mohli obstát před synem člověka. Nemodlit se a nebdít znamená neobstát. Ježíš nám tedy dává jasný návod. On přijde – nevíme kdy a jak. Proto je třeba bdít a modlit se, je třeba být připraven – to je poselství 1. neděle adventní.
