Řecky se blahoslavený řekne „makarios“. Je zajímavé, v jaké souvislosti staří Řekové toto slovo vyslovovali. Především ho vyslovovali v souvislosti se svými bohy. Když mluvili o svých bozích, tak o nich říkali, že jsou blahoslavení. A potom používali toto slovo v souvislosti se svými zemřelými. I oni patřili podle Řeků k blahoslaveným. Oni už jsou na věčnosti, už je nic nebolí, ani netrápí. Když starý Řek vyslovil toto slovo makarios, blahoslavený, tak ho vždy vyslovoval s jakousi závistí: ach jo, naši bohové, ti se mají, naši zemřelí, ti se mají už dobře, ti jsou skutečně blahoslavení. A teď si představme, že Ježíš vezme toto slovo, makarios, a použije ho v naprosto jiném kontextu. On řekne jinými slovy: „Blahoslavení jsou ti, kterým se vede zle. Blahoslavení jsou ti, kdo pociťují ve svém životě nějakou prázdnotu.“
Dotýkáme se něčeho, čemu se v duchovním životě říká teologie paradoxu. Ježíš tak často učil – řekl něco, co znělo jako protimluv, ale jednalo se o naprostou pravdu. Nejvíce paradoxů můžeme třeba vidět v blahoslavenstvích. To jsou skutečné paradoxy, ale platí a jsou pravdivé. Hladovějící budou nasyceni, plačící se budou zase smát… A můžeme se podívat na ty největší paradoxy: Ježíš je plně člověkem i plně Bohem. Pro lidskou logiku je to nemožné, ale v duchovním životě, v teologii paradoxu to možné je.
Nebo si vezměme Boží Matku – Maria je Boží Matka a zároveň je to panna. To je obrovský paradox. Normálně něco takového není možné, ale u Boha ano. To je teologie paradoxu. Nebo si můžeme připomenout známý výrok sv. Pavla: Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný. To je paradox, ale je to pravda.
Jeden novinář popisuje takové svoje osobní svědectví. On dělal rozhovory s mnoha lidmi. Dělal rozhovory s mocnými, hvězdami sportu, filmu, politiky a zjistil jednu věc. Téměř všichni tito populární a slavní byli velice nešťastní. Jejich manželství se rozpadla, nebo byla přinejmenším problematická. Mnozí z nich měli pochybnosti o své hodnotě a mnozí z nich potřebovali dobrého psychoterapeuta. Tento novinář ale dělal rozhovory i s lidmi z opačného pólu společnosti. Rozmlouval s lékaři, kteří pracovali s malomocnými, s misionáři, kteří na konci světa pracovali pro neznámý indiánský kmen. Mluvil s humanitárními pracovníky v Somálsku, s lidmi pracujícími pro bezdomovce. Byli to lidé, kteří pracovali za malý plat, denně dlouhá pracovní doba a žádný potlesk. A tento novinář říká: „Kdybych si měl vybrat, s kým bych raději trávil svůj čas, tak bych ho trávil raději s těmito služebníky než s hvězdami. Tito služebníci totiž mají hloubku a bohatství, a dokonce i radost. A zatímco svůj život takto ztrácejí, tak ho zároveň získávají a nacházejí.“ To je teologie paradoxu. Kdo svůj život ztratí, ten ho získá.
To jsou blahoslavení. To je Ježíšův autoportrét, to je cesta i pro nás. Není to přikázání, ale je to cesta a je to možný přístup k Bohu. Blahoslavenství, teologie paradoxu, je tedy cesta a šance pro každého člověka. Jakýkoliv nedostatek v životě člověka není nic příjemného. Ale v Božích rukou se může stát velkou milostí a požehnáním.
