Církev od svého založení tu bude až do konce světa, i kdyby měl zůstat pouze jeden věřící. A o tom právě vypráví zvláštní povídka Grahama Greena „Poslední papež.“
Na světě zůstal pouze jediný věřící, všichni byli povražděni. A tím věřícím je papež. Policie mu je v patách, on neustále na útěku – v kabátě, s kloboukem, malým kufříčkem, špinavý a zablácený. Stěhuje se ze země do země, přespí v nějakém hotelu a zase jde dál.
Jednoho dne zavítá do malého hotelu. Objedná si apartmá na jednu noc. Ovšem policejní inspektor už ví, kde se papež skrývá. Vejde do recepce a povídá recepčnímu: “Víte, že tady máte papeže?“ „A kdo je to papež?“, ptá se udiveně člověk v recepci. Inspektor si zjistí číslo pokoje a vtrhne do něj právě ve chvíli, kdy papež sedí za stolem. “Konečně jsem tě dostal, posledního věřícího. Teď už mi neutečeš!“ Vytáhne pistoli, namíří a vystřelí. Papež padá mrtev k zemi. Řekli bychom, to je konec, na zemi už není víra…
Ale G. Green tím nekončí a dodává – ale v tom okamžiku, kdy inspektor zmáčkl spoušť, jeho hlavou prolétla myšlenka: A co když ten papež měl přece jenom pravdu? A v té chvíli jsme byli svědky zrodu nového křesťana. Zase tu byl někdo, kdo převzal štafetový kolík a na světě byl opět nový věřící.
Čili o to se Pán postará. A když se ptá na jiném místě evangelia, zda na zemi nalezne víru, až přijde, můžeme říci – ano, jednoho věřícího určitě.
Otázka je, jak to bude s námi: když totiž o nic nejde, tak to s vírou jde. Ale jakmile jde o život, tam v člověku vyplavou ty nejnižší pudy. Vzpomeňme třeba na Petra, který zapře Pána, aby zachránil svoji holou kůži.
A tak Tě Pane prosíme, abychom ti vždy zůstali věrní, abychom si víru uchovali až do konce.
