V postní době 4. neděle postní je neděle radostná. Laetare! Dnes může mít kněz rouchu růžové barvy. Pravděpodobně to souvisí se zvykem, kdy papež právě o této neděli světil zlatou růži. Tento zvyk existuje od 11. století. Růži potom věnoval svatý otec nějaké význačné osobnosti. Dnes se spíš dávají vyznamenání, ale občas ještě papež zlatou růži udělí. Většinou už především bazilikám a poutním místům. Možná si ještě vzpomenete – Velehrad také dostal tuto zlatou růži v roce 1985. Posledních 5 papežů rozdalo celkem 33 takových růží, a ani jednu z nich nedostal člověk, ale bazilika, či poutní místo.
Dnešní evangelium také souvisí s radostí – tatínek se raduje, že se vrací jeho ztracený syn. Jestli tatínek představuje nebeského Otce, potom i Bůh se raduje – a je to tak! Raduje se z každého hříšníka, který se k němu vrací. V té chvíli se raduje celé nebe!
Mám rád jeden příběh, který vypráví o posledním soudu. Jednou náhle zemřel jeden Ir. Nyní stál před Kristem, který měl rozhodnout, zda se Ir dostane do nebe či ne. Celá řada lidí stála před ním. Přesně tedy slyšel, co kdo z nich udělal, a jak Ježíš rozhodl.
Prvnímu Ježíš řekl: Měl jsem hlad, a ty jsi mi dal najíst – pojď do nebe! Druhému: měl jsem žízeň, ty jsi mi dal napít, šup do nebe. Třetímu: Byl jsem nemocný, a tys za mnou přišel – vejdi do radosti svého Pána! Pak se objevil malý chlapec, kterému Ježíš řekl: Všichni se mně smáli, ale ty jsi mě hájil, pojď tedy za mnou. Pak tam byla dívka: Všichni mi nadávali, ty jsi mě ale bránila, pojď ke mně! Tak to šlo, jeden za druhým. Ir zpytoval svědomí – nikomu nedal najíst, nikoho nenavštívil, nehájil slabé.
Jak asi dopadne, až bude stát před Ježíšem? A pak přišel na řado on. Pohlédl na Ježíše, který mezitím listoval v knize života. „Moc tu toho není,“ povídá Král, „ale přece jenom tu něco je! Byl jsem smutný, zklamaný, sklíčený…a ty jsi přišel a vyprávěl jsi mi vtipy. Rozesmál jsi mě, a tak jsi mi dodal odvahy! Pojď i ty do nebe!“ A Ir samou radostí skočil rovnou do nebeské brány!
Všichni máme co dát. Tento muž dělal lidem radost tak, že jim vyprávěl vtipy.
Četl jsem jednou vyprávění o slepém člověku, který za okny své světnice pěstoval s velkou pečlivostí květiny. Od jara do podzimu krásně kvetly. Zastavil se kolemjdoucí a říká tomu slepému: “Prosím vás, proč ty květiny pěstujete? Vždyť je stejně nevidíte!“ Ten slepý se usmál a říká: “Mám pro to hned tři důvody. Nejprve – mohu se květin dotýkat. Za druhé – mám rád jejich vůni. A tím třetím důvodem jste vy!“ „Jak to, vždyť mě vůbec neznáte?“ „Neznám, ale právě tak jsem si to představoval. Jistě půjde kolem někdo, kdo má květiny rád a udělají mu velkou radost. Zastaví se u mého okna, budeme spolu hovořit, a tak budu mít radost zase já.“
A to je velká pravda. Tolik radosti v životě zažiješ, kolik jí sám rozdáš druhým. Ten slepý mohl zatrpkle naslouchat krokům lidí na chodníku, mohl srovnávat a mohl závidět: “Proč právě já nevidím a oni vidí?“ Ale on se neuzavřel do své samoty a temnoty, ale vyšel z ní na cestu lásky. Vyšel dělat druhým radost, a tak ji měl i on sám. A naopak – kdo se neumí radovat z radosti druhých, ten moc radosti na světě neužije, ten se moc šidí.
Matka Tereza měla zajímavou definici křesťanství. Říkala, že křesťanství je radost z dávání. Toto je definice Matky Terezy. Doslova řekla: “Je to dávání. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna. Ježíš dal zase za lidi svůj život. Ale ještě, než to udělal, dal se lidem v podobě chleba života, aby nehladověli po lásce. A lidé, kteří věří v Ježíše, jako já a miliony jiných, dávají sebe do služby lásky druhým. Ano, křesťanství je radost z dávání.“
