„Je to skutečně zlé, mít spoustu chyb,“ řekl Pascal, “ale ještě horší je, když člověk není ochoten své chyby uznat.“
Lidé se dělí na dva typy: nikoliv na hříšníky a „spravedlivé“, jak se mnozí domnívají, ale na dva typy provinilců. Jsou provinilci, kteří své viny přiznávají, a jiní provinilci, kteří své chyby zapírají. Jsou to dvě skupiny, které se setkaly ve scéně evangelia.
Příhoda se odehrává na chrámovém nádvoří. Zatímco Ježíš vyučuje, skupina farizeů a učitelů zákona přeruší tyto „bohoslužby“ a doprostřed shromáždění přivleče ženu přistiženou při cizoložství. Podle tehdejšího zvyku jí na znamení hanby strhali šaty a přivlekli ji polonahou. Žena v hrůze, bezbranná, veřejně zostuzená, stojí před Ježíšem.
K cizoložství jsou potřeba dva, ale před Ježíšem stojí samotná žena (možná ji přistihli s farizeem). Jan objasňuje, že žalobcům nešlo ani tak o potrestání hříchu, jako spíš o polapení Ježíše. A byla to chytrá past. Podle Mojžíšova zákona mělo být cizoložství potrestáno ukamenováním provinilce. Všechny oči se tedy upírají na Ježíše.
V tomto vypjatém okamžiku Ježíš udělal něco jedinečného – sehnul se a začal psát do prachu. Je to vlastně jediná scéna z evangelia, kde Ježíš píše. A navíc si jako médium vybral písek, protože věděl, že kroky, vítr a déšť slova brzy zahladí. Pozorovatelé nepochybně vidí v tomto dramatu dvě kategorie herců: provinilou ženu a „spravedlivé“ žalobce. Když Ježíš nakonec promluvil, jednu z těchto kategorií totálně zlikvidoval: kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem. Znovu se sehnul a psal. Mezitím se žalobci všichni vytratili.
Tímto brilantním tahem zrušil Ježíš dvě domnělé kategorie, hříšníky a spravedlivé a nahradil je dvěma jinými kategoriemi: hříšníky, kteří své viny vyznávají a hříšníky, kteří své viny zapírají. Žena bezmocně přiznala svoji vinu, farizeové je zase potlačovali. I my máme tendenci zakrývat svůj hřích. Hřích je třeba přiznat, a to je vstupní brána k milosti. Pokud si například alkoholik nepřizná svůj problém, jeho naděje na uzdravení je nulová.
Vzpomínám si na příběh ženy, která trpěla artrózou. Všude hledala pomoc a prosila o modlitby. V jednom společenství se jí zeptali, jestli nemá v životě nějaké nevyřešené vztahy. A ona si vzpomněla. Starala se o jednu nemocnou ženu, které věrně sloužila. A tato babička měla zvyk, že vždy těsně před obědem volala telefonem: “Prosím vás, nezapomeňte!“ A tak v této starající se ženě narůstal hněv a nenávist vůči pacientce. V 11. 55 věděla, že nemocná zase bude volat. Vyznala tedy okamžitě tuto svoji hořkost a brzy potom byla zdravá.
