Svatý jáhen Vavřinec patří k těm nejoblíbenějším světcům. Dnes v mnoha kostelích celého světa se slaví jeho památka. Jenom v samotném Římě najdeme 30 kostelů zasvěcených tomuto světci. Najdeme zde i kostel, ve kterém se nachází ostatky tohoto mučedníka a také onen hrozný mučicí nástroj, kterým byl velký rošt, na který byl jáhen Vavřinec položen a na kterém byl pálen.
Ve stručnosti si můžeme připomenout jeho životní příběh: První polovina 3. století, obrovské pronásledování křesťanů. Papež Sixtus je veden na popravu a těsně předtím pověří svého přítele jáhna Vavřince, aby se ujal pokladů církve a rozdal je těm nejchudším a nejpotřebnějším. Císař Valerián se ale všechno doví a přikazuje Vavřinci, aby mu poklad odevzdal. Ten se brání a nechává si tři dny s tím, že tuto dobu potřebuje právě na to, aby ony poklady shromáždil. Během tří dnů ale poklady stihne rozdat a po ukončení lhůty přivádí ke králi všechny ty chudáky a mrzáky a říká: “Tady je máš, to jsou ty největší poklady církve.“ Král se rozzuřil a nechal Vavřince krutě umučit.
A tak dnes máme před očima mladého muže, který měl své ideály a dokázal pro ně žít. Dovedl být mnohem revolučnější než celá naše mladá generace. Poklady dokázal vidět v lidech, to je něco, co my už tak neumíme a jeho nejdůležitější poklad byl v nebi, a pro ten položil svůj život.
Jeden muž navštívil svého bohatého přítele. Dali si dobrý oběd a boháč mu šel ukázat své poklady. Vyšli ven. Na severu se tyčily ropné vrty. “Před několika lety jsem nic neměl, teď mám tolik ropy.“ Potom se spolu otočili směrem k jihu, kde uviděli úrodná pole: “Toto je také moje.“ Pak se podívali na západ, kde mohli spatřit tisíce kusů dobytka. “Ten dobytek potom prodávám a mám z toho velké zisky,“ chlubil se boháč. Potom se obrátili k východu, kde se táhl hluboký les.“ A tady těžíme dřevo a vyvážíme do zahraničí.“ Boháč byl unesen svými poklady a byl na vrcholu blaha a spokojenosti. Jeho kamarád se jen tak díval a najednou ukázal prstem vzhůru k nebi a zeptal se: “A co ti patří tímto směrem?“ A boháč sklopil hlavu k zemi a říká: “Máš pravdu, na to jsem úplně zapomněl.“ Vavřincovy poklady nebyly ani na sever, ani na západ, východ či jih, ale byly směrem vzhůru.
Jistě – to čím si jáhen Vavřinec musel projít, nebylo zdaleka tak jednoduché. Musel projít velkým životním zápasem, musel projít obrovskou úzkostí a strachem. Kdo z nás by se nebál o svůj život? Kdo z nás by se nebál mučednické smrti? Ale Vavřinec tím vším prošel jako vítěz. Říká se, že svatí měli ale více odvahy než strachu. Oni byli více odvážní než ustrašení, a proto se o nich mluví, a proto je máme ve velké úctě. Byli to lidé jako my, ale měli víc odvahy než strachu a v tom byli velicí.
Stalo se to v únoru roku 1980. Tehdy se večer domů vracel ulicemi New Yorku mladý novinář Paul Keating. Najednou uviděl, jak dva ozbrojení muži přepadli mladého studenta a chtěli ho okrást. Keating mohl dělat, že nic nevidí. Co mu bylo do nějakého cizího člověka? On se ale rozhodl, že mu pomůže. Proti ozbrojené přesile byl bez šancí a velmi dobře věděl, že nemůže vyhrát, ale pouze ztratit. Skočil na ozbrojené lupiče. Student se vymanil a utíkal pro pomoc. V tom zazněl výstřel. Ráno našli lidé novináře Keatinga na chodníku mrtvého. Město New York mu dalo posmrtně medaili za hrdinství. Starosta města přitom řekl: “Paul Keating to nemusel udělat, nikdo ho k tomu nenutil. On to udělal ale proto, že takový byl.“ Ano, on byl takový. I sv. Vavřinec byl takový – nikdo ho nenutil, aby položil život za své chudé přátele, on to ale udělal, protože byl takový. Byl to člověk, který byl víc odvážný než ustrašený. Měl víc statečnosti než strachu. On byl takový. Udělal to proto, že chtěl. On už takový prostě byl!
