Trojice

Všichni známe barokní obrazy Nejsvětější Trojice. Nebeský Otec je zde namalován jako stařec s šedivými vlasy i vousy. Syn jako mladý muž v plné síle a Duch svatý v podobě holubice. Dnes bych chtěl zmínit jiný obraz Nejsvětější Trojice, který se těm ostatním tak trochu vymyká. Namaloval to téměř neznámý malíř Sebastian Dayg v první polovině 16. století a tento obraz visí nad oltářem jednoho cisterciáckého kláštera v Německu.
Nebeský Otec je představen klasicky jako starý muž se šedivým vousem, který se dívá hodně přísně. Zajímavé jsou ale atributy, které mu malíř vložil do rukou. V levé ruce drží Bůh Otec královské jablko. Jablko v jeho ruce je symbolem královské moci. Pouze král může držet ve své ruce toto jablko. A protože náš Bůh je skutečný král, toto jablko do jeho ruky patří. Malířský mistr ovšem namaloval jablko takovým způsobem, že se zdá, jako by nebeskému Otci vypadávalo z ruky. On ho drží, ale zdá se, jako by jablko chtělo opustit jeho ruku. Náš Bůh je skutečným králem, má veškerou moc na nebi i na zemi, ale i tato jeho moc je svým způsobem omezená. Proti lidské svobodě je totiž Bůh bezmocný, protože ji respektuje. Někdy se nám proto skutečně může zdát, že se Bohu ledacos vymklo z ruky, že ledacos už nemá pod kontrolou. Ale on je král, a i když lidé zneužívají svoji svobodu, on bude mít poslední slovo. Proto malíř namaloval jablko, které jako by nebeskému Otci padá z ruky, ale přece jenom on ho pevně drží. Je mocný, ale zároveň i bezmocný. Svobodu člověka vždycky bude respektovat. V pravé ruce potom nebeský Otec – a to je zvláštní – drží meč, kterým se rozmachuje nad svojí hlavou. Tento meč připomíná lásku Boha Otce, která je náročná. Meč chce člověka k něčemu přinutit. Boží láska nás chce také trochu přitlačit. Stále nás postrkuje dopředu a nespokojí se jen tak s něčím. Je to láska náročná, přísná a tvrdá, ale v tom nejlepším slova smyslu. Bůh nám dává svobodu, ale také za to od nás něco chce. Očekává, že s touto svobodou naložíme co nejlépe. Je to láska tatínka, která není měkká a která má své nároky, protože chce, aby z dětí vyrostli dobří lidé. To připomíná meč v ruce Otce.
Vedle Otce stojí Ježíš. Je téměř nahý, pouze s bederní rouškou kolem pasu a s trnovou korunou na hlavě. Jestliže Otec představuje silnou a náročnou stranu Boha a jeho přísnou lásku, Syn naopak představuje stránku slabou a trpící. Oba se sobě dívají přímo do očí. Ježíš se jednou rukou drží za svůj zraněný bok, jako by chtěl podtrhnout lidskou slabost, ale druhou rukou drží Otcův meč, jako by chtěl zadržet Otcovu přísnost. Takže přísnost i slitovnost jsou v rovnováze, stejně tak síla i slabost. Proto meč je také v rovnováze, Otec ho drží nad hlavou rovnoběžně se zemí. Tuto rovnováhu potom umocňuje holubice, která sedí na meči, a kterou není nikdo jiný než Duch svatý. Tam, kde se respektuje síla i slabost, tam kde je v rovnováze přísnost i slitovnost, tam může vytrysknout energie Ducha svatého.
Ale to je pouze polovina obrazu. V levé polovině obrazu stojí žena. Je to Maria. Nedívá se na žádnou osobu v Trojici, ale dívá se na celou Trojici zároveň. To je ten typický pohled Marie, kdy se dívá tím způsobem, že máte pocit, že to všechno vidí a ať se podíváte z jakéhokoliv úhlu, její pohled vás stále provází. Dívá se přitom s jemným úsměvem, obdivem a respektem. Jestli se totiž nějaký člověk co nejvíc přiblížil tomuto tajemství, tajemství Nejsvětější Trojice, tak to byla právě Boží Matka. Za jejím pláštěm potom stojí postavy biskupů, kardinálů a králů. Na rozdíl od Marie se nedívají na Trojici. Hledí všemi možnými směry, jenom ne na Boha. Malíř tím chtěl dát najevo, že my lidé nikdy nebudeme schopni proniknout tajemství Nejsvětější Trojice. Je to tajemství, které nás vždycky bude přesahovat, proto naše pohledy nebudou vždycky upřeny tím správným směrem. I přesto, že nikdy nepochopíme toto veliké tajemství Nejsvětější Trojice, můžeme udělat jednu věc – otevřít se Boží lásce a v hlubině této lásky potom poznáme kdo jsme, kam kráčíme a jaký je smysl našeho života. (podle R. R.)

Comments are closed.