Titus Zeman se narodil roku 1915. Pocházel z deseti dětí. Základy víry dostal už doma v rodině ve Vajnorech. Zbožní rodiče vedli děti k modlitbě, a to především svým příkladem. Když bylo Titovi 12 let, řekl mamince, že chce studovat na kněze u salesiánů v Šaštíně. V Šaštíně se pokusil odradit Tita od jeho rozhodnutí inspektor salesiánů P. Jozef Bokor. Řekl mu, že je velmi slabý a že bude plakat po mamince. Odpověď dvanáctiletého Tita všechny překvapila: „Ale já mám druhou maminku tady, já tu plakat nebudu.“ A ukázal směrem k bazilice Panny Marie: „Dělejte se mnou, co chcete, jen mě přijměte!“ A Bokor rezignoval: „S tím chlapcem se nedá mluvit. On si to nedá vymluvit. Je povolaný! Je to Boží vůle, proti které nemá smysl bojovat!“ Teologii studoval v Římě na Gregoriánské univerzitě a pak v Chieri u Turína.
V dubnu 1940 mu vážně onemocněla maminka. Když se dozvěděl tuto smutnou zprávu, šel do baziliky a prosil: „Pane Bože, kolik roků přidáš mé mamince života, o tolik roků zkrať můj život.“ Když pak P. Titus zemřel, spolubratři, kteří věděli o této prosbě, si uvědomili, že Pán Bůh splnil, oč jej prosil: spravedlivě rozdělil roky jejich života – oba totiž zemřeli 54letí. V květnu 1940 se Titus dověděl o těžkém zdravotním stavu mladší sestry Veroniky, která dostala zápal mozkových blan a podle názoru lékařů měla zemřít. Titus si zašel za lékařem v Turíně, aby se ho zeptal na jeho názor. Ten, když se obeznámil s jejím zdravotním stavem, mu řekl: „Modlete se, aby zemřela a moc netrpěla. Když se stane zázrak a nemoc přežije, bude postižená tělesně i duševně.“ Tak potvrdil diagnózu slovenských doktorů. Titus napsal domů dopis, že se nemodlí za její smrt, ale za brzké uzdravení. A stalo se, co nikdo nečekal, čemu ani lékaři nechtěli uvěřit: Veronika se úplně uzdravila a nezůstala postižená ani tělesně, ani duševně. Dne 23. června 1940 přijal Titus svěcení a stal se salesiánským knězem. Vrátil se na Slovensko. Po válce byl do bývalého biskupského gymnázia dosazen za ředitele komunista Gašparík. Protože salesiáni doufali, že jim časem zase gymnázium vrátí, zůstali tam a dál vyučovali. Především mu ležela na srdci starost o salesiánské bohoslovce, kterým nebylo dovoleno dostudovat. Rozhodl se, že se ujme riskantního podniku a pokusí se studenty převést přes ostře střežené hranice do Rakouska a pak do Turína, kde by mohli pokračovat v cestě ke kněžství. První dvě cesty se skupinou bohoslovců a pak i kněží se mu podařily. Přes varování a nabídky zůstat v cizině se rozhodl ještě pro třetí cestu – datum stanovil na 9. dubna 1951. Tentokrát se sešlo několik komplikujících skutečností: déšť, bláto, rozvodněná řeka Morava, ve skupince byli i starší a neplavci, kterým nestačily síly. Navíc přišli k řece až krátce před rozedněním. A projít bylo možné jedině za tmy. Přestože Titus ostatní povzbuzoval, bylo rozhodnuto, že se vrátí. Většina členů skupiny byla při návratu chycena a uvězněna. Otec Titus byl převezen do bratislavského hradu. Na výslechy ho vodili do zadního křídla severního opevnění. Přitom ho vždy zbili. Tehdy mu vytloukli i zuby. Nelidské způsoby mučení způsobily, že zešedivěl. Soudní proces začal až 1952. Obžalobu přednesl státní prokurátor Michal Krajčo, který otce Tita popsal jako zarytého nepřítele státu ve službách vatikánské zpravodajské služby a žádal pro něho absolutní trest – smrt. Předseda soudního senátu vynesl rozsudek, ve kterém oznámil, že soud upouští od absolutního trestu smrti a Tita Zemana odsuzuje na 25 roků vězení. Následovaly pobyty ve věznicích na Slovensku, v Čechách i na Moravě. Konečně byl 1964 po odpykání poloviny trestu propuštěn z vězení. Měl podlomené zdraví a na svobodu se dostal podmíněně na zkušební dobu sedmi let. Až v roce 1967 dostal povolení sloužit mši svatou v kostele ve Vajnorech – v civilu, u bočního oltáře a bez přítomnosti věřících. Po pár měsících mu bylo dovoleno zpovídat, a pak konečně i sloužit veřejně bohoslužby. Večer 7. ledna 1969 pocítil srdeční nevolnost. Ráno ho odvezli do nemocnice a po obědě k němu zavolali P. Vojtěcha, se kterým byl ve vězení. Ten vzal otce Tita do náručí a takto s ním zůstal, dokud jeho srdce nedotlouklo. Svátek má 8. ledna. (Podle časopisu Milujte se)