Alfréd Bessette se narodil 9. srpna roku 1845 ve vesnici nedaleko Montrealu jako jedno ze třinácti dětí. Když mu bylo devět let, jeho otec, dřevorubec, zahynul při nehodě v práci. Pouhé dva roky nato zemřela na tuberkulózu jeho matka. Tehdy začal Alfréd trpět žaludeční neurózou, která ho neopustila do konce života a působila mu bolesti a zvracení snad po každém jídle. Jedenáctiletý chlapec byl svěřen do péče rodiny, ve které panovala hrozná bída. Nikdo nedbal o jeho zdraví ani o vzdělání. Nechodil do školy – sotva se naučil podepsat – a jediné jídlo, které mohl sníst bez bolestí, byl „tekutý chleba“ – voda a v ní trochu mouky. Když mu bylo osmnáct, opustil rodný kraj a hledal výdělek v USA. Vzal si s sebou „pár hadrů a krucifix“, jak později vzpomínal, a vydal se stavět železnici. Poznal svět těžké práce, musel se smířit nejen se svou fyzickou slabostí a malou postavou (měřil jen něco málo přes 150 cm), ale především s těžkým břemenem chudoby a se skutečností, že byl sirotek. Tehdy se obrátil s prosbou o pomoc ke svatému Josefovi a prosil ho, aby zastoupil jeho otce.

V roce 1867 po čtyřech letech práce na železnici se dvaadvacetiletý Alfréd vrací do rodného kraje. Mladý muž po návratu nehledal nevěstu, ale ticho kostelů, kde rád sedával i a modlil se ke svému adoptivnímu otci – svatému Josefovi. Pomalu v něm dozrávalo rozhodnutí, že vstoupí do Kongregace Svatého Kříže, která byla nedaleko v Saint-Césaire. Přihlásil se tam 22. listopadu roku 1870.
André složil 2. února 1874 věčné sliby v kongregaci. Byly mu svěřeny povinnosti vrátného, které pak vykonával třicet let. Ze své služby vrát¬ného si dělal legraci a říkával: „Ukázali mi dveře, no, a už jsem tam zůstal“.
Bratr André vedl na vrátnici napůl poustevnický život. Spal na ustlané lavici, jedl tam svůj kus chleba. Dozíral na studenty, kterým zapínal pláště a vázal šály, pouštěl rodiče, kteří je navštěvovali, a pečoval o okolní žebráky. Časem na vrátnici bratra Andrého neklepali jen žebráci. Začala se šířit zpráva, že se řeholník modlí za nemocné a rozdává medailky svatého Josefa a olej, který byl předtím v lampičce před sochou pěstouna svaté rodiny. Lidé odcházeli potěšení, někteří uzdravení. Lidé začali bratra Andrého zvát i k nemocným domů, což pro něj nebylo snadné, protože neměl ve vrátnici zástup. Chodil k nim tedy obvykle v noci.
Přicházely stovky a tisíce dopisů, protože pověst o bratru – divotvůrci se z Montrealu rozšiřovala nejen po celé Kanadě, ale po Spojených státech. Jen během let 1909-1910 bylo ohlášeno 112 případů naprostého fyzického uzdravení a více než 4300 případů zlepšení zdravotního stavu, nemluvě o duchovních milostech.
Bratr André byl stále unavenější. Bylo mu víc než devadesát let a všichni se pozastavovali nad tím, jak je možné prožít celý život, denně se zabývat stovkami lidí, a přitom jíst jen vodu zahuštěnou trochou mouky a trpět vracejícími se infekcemi a krvácením. Někteří se nevěřícně ptali: „Jiné uzdravil, proč nemůže uzdravit sám sebe?“ Kromě fyzického trápení byl život bratra Andrého poznamenán útoky úzkosti. V noci se bál tmy jako dítě, padaly na něj duchovní důsledky toho, že druhé osvobozoval od Zlého. V prosinci roku 1936 byl do krajnosti vyčerpaný bratr André převezen do nemocnice, kde zemřel za úsvitu 6. ledna 1937.

Na pohřeb přišlo víc než milion lidí, kteří týden procházeli před řeholníkovou rakví vystavenou v oratoři. Mohli se dotýkat jeho nohou, dlaní, líbat jeho vrás¬kami zbrázděné čelo. Po zádušní mši svaté v katedrále bylo jeho tělo uloženo v kryptě oratoře svatého Josefa. Beatifikační proces bratra Andrého byl otevřen v roce 1960. O tři roky později se při exhumaci ukázalo, že jeho tělo nepodlehlo rozkladu. Bratr André byl beatifikován (prohlášen za blahoslaveného) 23. května roku 1982 Janem Pavlem II. a Benedikt XVI. ho 17. října 2010 kanonizoval. Stal se tak prvním kanonizovaným mužem v dějinách Kanady.
(podle časopisu Milujte se)