Svatá Barbora, patronka horníků, je velmi oblíbená světice. Vzývána je hlavně jako pomocnice umírajících a těšitelka vězněných. Lidé věří, že Barbora dovede umírající bezpečně k Božímu trůnu. Byla sťata roku 306. O jejím svátku se odedávna dávají do vody třešňové větvičky, aby o Vánocích vykvetly. Barbora je tedy zvěstovatelkou naděje v adventní době. Uprostřed zimy může totiž rozkvést život. V chladu naší doby nám chce tato světice připomenout, že Bůh svou dobrotou a vlídností rád zahřeje naše srdce a probudí v nás nový život.
Její život je plný symboliky, stejně jako její jméno. Jméno Barbora totiž znamená cizinka. Není z tohoto světa a nenáleží mu. Stejně tak je tomu i s námi. I my jsme na této zemi pouze cizinci a přistěhovalci. Každý z nás je v tomto slova smyslu Barborou. Žijeme v tomto světě, ale nepatříme mu. Náš domov je přece jinde a Barbora nám to dnes znovu připomíná. Je to cizinka. Je to člověk, který patří Bohu a nebi. Její jméno nám také připomíná i to, že i našem životě je ledacos cizí. Tzn. že nebudeme v našem životě všemu rozumět, ale to vůbec nevadí. To je normální a patří to k životu. Koneckonců nejde o to, abychom všemu rozuměli.
Barbora je krásná a proto ji její otec uvězní ve věži. On sám ji chce vybrat toho správného ženicha. Čím víc ji otec chce chránit, tím víc se ale dcera vymyká jeho vlivu a stává se to, čemu chtěl otec zabránit – Barbora se stává křesťankou. Otec nutí Barboru, aby se křesťanství zřekla. Nakonec je odsouzena k trestu smrti stětím. Tento čin provede přímo její otec. Sotvaže ale čin vykoná, je sražen k zemi bleskem a umírá.
Tato legenda je i dnes vysoce aktuální. Barbora prožívá to, co prožívá i dnes mnoho mladých lidí. Otec si přeje, aby jeho dcera šla cestou, kterou jí on připraví a nachystá. Barbora má jednat podle představ svého otce a tak nemůže jít svou vlastní cestou. I dnešní rodiče mají o svých dětech své představy, ale děti mají právo jít svou vlastní cestou, stejně jako Barbora.
Barbora bývá zobrazována s věží a kalichem. Věž symbolizuje pevné základy, na kterých spočívá náš život. Jsme zakotveni v zemi, ale naše věž sahá až do nebes. K životu tedy patří země i nebe. Ve věži našeho života tak s námi přebývá Bůh. Barbora bývá oblečena do zelených šatů. Zelená symbolizuje tvůrčí Boží sílu a tím i obnovu všeho života. To nám připomínají právě „barborky“. Když v adventu budeme hledět do svého nitra a budeme-li v něm hledat světlo, vykvete v nás plod Kristův. Světlo osvítí náš život. Můžeme znovu rozkvést do krásy.
Barbora je uctívána a vzývána jako těšitelka vězňů. Legenda mluví o tom, jak ji otec drží ve vězení. V podobném vězení se dnes cítí mnoho lidí. Dostali se do zajetí představ svého okolí, které od nich něco očekává. Jsou uvězněni sami v sobě. Cítí, že jsou zajatci vlastního strachu a bojí se opustit bezpečnou věž a třeba ještě zabední všechna okna, aby k nim nikdo nemohl. Jiní se zase dostanou do zajetí vlastní náruživosti, s níž si neví rady, nebo upadli do zajetí životního stylu, který nejsou schopni odložit. Stali se zajatci svých návyků a schémat svého myšlení. Už se v nich nic nehne. Zůstanou ve svém vnitřním vězení a ustrnou tam. Barbora je pro nás příslibem, že Bůh navštíví ve vězení i nás a že nám daruje svobodu. Když k sobě pustíme Boha, pak nás už žádné vězení neudrží. Potom už budeme konečně svobodní. Barbora má svátek 4. prosince. (podle A.G.)