Na místě, kde dříve stál pohanský chrám, který byl zasvěcený bohyni Venuši, byl později v raném středověku postaven chrám Panny Marie. Tento chrám byl později přejmenován na baziliku svaté Františky Římské, který dodnes stojí v Římě a Italům připomíná jejich oblíbenou světici. Každý světec je něčím zajímavý, něčím zvláštní. Podívejme se, co bylo zvláštní na svaté Františce.
Život této světice se dá shrnout do jednoho slova a to je slovo vidění. Vidění můžeme rozdělit na vidění zrakem tělesným, ale také na vidění zrakem duchovním. A to je případ právě dnešní světice. Její obraz najdeme mimo jiné v římské koleji Nepomucenum, kde je Františka vyobrazena, jak se dívá na svého anděla. Jak to tedy bylo vlastně s touto světicí?
Narodila se roku 1384. Už odmalička ji nejbližší znali, jako neustále zasněnou, jakoby žila mimo realitu, mimo skutečnost. Proto tatínek rozhodl, že se dcera musí vdát, aby se dostala díky povinnostem do reality. Ona sama nechtěla, neměla chuť vstoupit do manželství, ale zpovědník jí nařídil, aby poslechla. Vzala si tedy muže, který se jmenoval Vavřinec Ponziani. Zdálo se jí, že je konec klidu a tiché modlitbě. Ale Františka zjistila, že i když má plno povinností, starostí a práce, je možné za tím vším vnímat hlubší skutečnost. Přitom mluví s anděly, vidí svaté, kteří ji provází a dobře radí. I přes povinnosti a práce, je Františka hluboce ponořena do duchovního světa. Tato zjevení andělů a svatých se potom přenášela i na její děti. Nevíme přesně, kolik dětí měla, ale ví se, že některé z těchto dětí ji brzy zemřely. Když umíral její malý syn Jan, tak umírající chlapec řekl: „Vidím sv. Antonína, přichází si pro mě, aby mě dovedl do nebe.“ I on, stejně jako jeho matka, viděl trochu dál. Viděl to, co se nedá uvidět tělesným zrakem.
Brzy nato přišly další tragické události. Neapolský král dobyl Řím. Dům, ve kterém žila Františka s rodinou, byl rozbořen, majetek zabaven, manžel byl zmrzačen a poslán do vyhnanství. Ale Františka viděla opět dál. Se svou příbuznou začala chodit dům od domu, aby spolu žebraly – ne pro sebe, ale pro všechny chudé, nemocné a trpící. Zatímco na ulicích je slyšet nářek a pláč, ony chodí po městě a snaží se pomáhat druhým. Jednou se za to na ně rozzlobil i nějaký kněz, a tak když obě šly k němu ke svatému přijímání, tak on jim podal neposvěcenou hostii. Františka to ale okamžitě poznala, protože ona viděla dál. Kněz zůstal jako opařený, protože nedokázal pochopit, odkud to Františka mohla vědět.
Ve svých viděních také viděla, že se jí manžel brzy vrátí, a tak se také stalo. Františka ale viděla zase dál. Viděla, že papež je sesazen a vyhnán z města. Františka to vidí a tak posílá jednoho kněze, aby šel a papeže varoval. Kněz ale nechtěl a vymlouval se: „Mně stejně nepřijme, o vás řeknou, že jste blázen a o mně, že jsem hlupák.“ Nakonec přece jenom šel. Když se vrátil, šel ihned za Františkou, protože jeho jednání mělo dobrý výsledek. Františka mu ale povídá: „Jestli chcete, tak vám to mohu všechno říci, protože v duchu jsem byla s vámi a tak všechno už vím.“
Františka četla v duších lidí jako v otevřených knihách a často jim říkala, co se v nich děje. Mluvila s živými i těmi, co jsou již v nebi, dělala zázraky. Ráda četla v noci, protože anděl jí svítil svou září. Prosila Boha, aby zemřela dříve, než církev postihnou pohromy. Bůh ji přání splnil, brzy po její smrti se objevuje na scéně vzdoropapež Felix.
Příklad obětavé Františky oslovil i další římské ženy, které s ní pak v roce 1425 vytvořily sdružení oblátek. Do roku 1433 žily ve svých rodinách a až pak vytvořily společenství v jednom domě, nazvaném klášter oblátek, kam se Františka přestěhovala až po smrti svého invalidního manžela, v březnu 1436. Žila tam čtyři roky a ve věku 56 let zemřela. Pohřbena byla v kostele Panny Marie. Kanonizována byla v roce 1608. To je svatá Františka Římská – žena, která mluví s anděly a svatými a díky tomu vidí dál. Svátek má 9. března. Je patronkou Říma a nejčastěji se znázorňuje s andělem.
(podle T. Š.)