Svatý Leopold Mandič se narodil 12. května 1866 v Dalmácii na severu dnešní Černé Hory jako nejmladší z dvanácti dětí, do horlivé katolické rodiny. I když Leopoldova matka pocházela z bohaté šlechtické rodiny a otec poctivě pracoval, jejich ekonomická situace se postupně horšila. Když se Leopold narodil, rodina už žila v chudobě. Kněžské svěcení přijal 20. září 1890 v Benátkách. Měl výraznou poruchu řeči, měřil 135 cm a měl velké zdravotní problémy. Roku 1906 byl poslán do kláštera sv. Kříže v Padově, aby tam sloužil věřícím ve svátosti smíření. Co způsobovalo, že před jeho celou stály dlouhé fronty lidí z nejrůznějších společenských vrstev, kteří se chtěli smířit s Bohem? Kajícníci otce Leopolda zdůrazňují, že ačkoli nehovořil mnoho, dokázal, že lidé z jeho zpovědnice odcházeli naplněni pokojem, útěchou a posilou. Lidem, kteří měli velké těžkosti při vyznávání svých hříchů, říkával: „I já jsem hříšný a ubohý, přestože jsem řeholníkem a knězem. Bez Boží pomoci bych byl horší než většina lidí.“

Nikdy neměl dovolenou, dokonce ani volný den – i přesto, že byl nemocný a měl horečku. Když ho obviňovali, že je mírný a velmi snadno uděluje rozhřešení, odpovídal: „Já mírný? Přece neumírám za hříchy, to vykonal Ježíš. Je možné být mírnější, než byl Ježíš k lotrovi?“ Otec Leopold byl laskavý k hříšníkům, ale nekompromisní ke hříchům, které jsou pramenem každého lidského neštěstí. Otec Leopold měl některé mimořádné dary. Jeden z nich, který mu velmi sloužil při zpovídání, byl dar „pohledu do lidského svědomí“. Jeho kajícníci vzpomínají, že měli dojem, že otec Leopold znal jejich hříchy ještě před tím, než je vyslovili. Často jim pomáhal vyjádřit to, co zapomněli, nebo to, co se ostýchali vyznat. Výmluvná je následující historka: Jednou se míjel na ulici s neznámým člověkem, jedoucím na kole. Pohleděl na něho tak pronikavě, že cyklista se ozval: „Co se stalo, otče? Mohu vám nějak pomoci?“ – „Přijď za mnou do kostela!“ odpověděl mu na to otec Leopold. Tento člověk, který se už 40 let nezpovídal a chlubil se tím, že nevěří v Boha, zesměšňoval Církev a duchovenstvo, šel za ním, vyzpovídal se a od té doby žil příkladným křesťanským životem. Po této události všem vyprávěl, že pohled otce Leopolda ho pronikl skrz naskrz jako meč a znemožnil mu odmítnout pozvání.

Známé jsou také uzdravení na přímluvu otce Leopolda skrze Nejsvětější Pannu Marii, ke které měl řeholník velkou úctu a vždy k ní posílal kajícníky, kteří potřebovali zvláštní milost a prosili o ni v těžkých situacích. Jeden z takových příběhů uzdravení je tento: V roce 1928 mu řekli, že jedno děvčátko umírá na zánět mozkových blan. Otce Leopolda to velice dojalo. Požádal o jablko, požehnal ho a řekl: „Dejte je děvčátku a Matka Boží ji uzdraví.“ Jakmile děvčátko jablko dojedlo, uzdravilo se. Rychle se k němu vrátili, aby mu to pověděli. On jim odpověděl: „To Matka Boží. Ó, Panno blahoslavená! Jak jsi dobrá!“

Svatý Leopold obdržel od Boha dar prorockého vidění tragických událostí 2. světové války. Sám toto vidění komentuje takto: „Té noci – 23. března 1932, když jsem hořce plakal – během modlitby mi Pán otevřel oči a viděl jsem Itálii v moři ohně a krve.“ Zeptal jsem se, jestli během války bude zničená i Padova. Odpověděl: „Bude bombami velmi, velmi poničená. Utrpí i tento kostel a klášter, ale tato cela ne. V ní totiž Bůh ukázal lidským duším tolik milosrdenství, že zůstane nedotčená jako viditelný znak Jeho dobroty.“

A tak se také stalo. Když 14. května 1944 pět velkých bomb zničilo kostel a část kláštera, zachráněna byla pouze cela otce Leopolda. Stalo se to dva roky po světcově smrti. Jeho představený, otec Benjamin, při kanonizačním procesu svědčil: „Já, který jsem ho provázel v jeho posledních chvílích, jsem přesvědčen, že při jeho přechodu na věčnost ho doprovázela Matka Boží. Zemřel, když opakoval modlitbu Salve Regina. Došel ke slovům ‚ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno Maria!‘, pozvedl své ruce v radosti do výše, jako by se chtěl dotknout něčeho zvláštního. Takto odešel…“ Svátek má 30. července. (Podle časopisu Milujte se)