Perpetua pocházela z bohaté africké rodiny, která žila asi 50 kilometrů od Kartága. Když jí bylo 22 let, to bylo v roce 202 po Kristu, prožívala nejkrásnější léto svého života. Narodil se jí krásný chlapeček. Perpetua měla otrokyni a ta se jmenoval Felicita. A Felicita v té době byla těhotná. Perpetua říkala: „Já mám chlapečka, ty musíš mít holčičku.“ Je třeba říci, že obě byly křesťanky. Možná nás trochu zarazí, že křesťanka má ještě otrokyni, ale to jsme pořád v začátcích církve, a otázka otroctví ještě nebyla zcela vyřešena. Pravda je ale ta, že jestliže věřící člověk měl ještě otroka, tak se k němu choval velice slušně a přátelsky. Perpetua, její bratr, Felicita a ještě dva mladí přátelé se spolu vídávali každý den. Poznali Boha a to díky křesťanskému učiteli, který se jmenoval Saturus. V té době dochází v římské říši k velkému pronásledování křesťanů, a jednoho dne je tato skupina mladých lidí odvedena k výslechu. Výslechu se účastnil i tatínek Perpetuy a všemožně se snažil odvrátit svoji dceru od víry, aby zachránil její život. Snažně prosil svoji dceru, aby se zřekla víry v Boha, ale marně. Celá skupina byla vsazena do vězení, kde čekala na ortel. Všichni ale tušili, že je čeká trest smrti. Perpetua měla tu možnost, že ve vězení mohla psát. A my známe tento příběh především z jejího deníku, který byl později doplněn o poslední události jejího života. Tatínkovi se podařilo podplatit stráže a ti navíc svolili k tomu, aby Perpetua mohla být ve vězení i se svým synkem. Perpetua napsala: „Jsem tak šťastná, že vězení je pro mě tím nejkrásnějším místem na světě.“ Dny ubíhaly a mladí křesťané čekali na svůj ortel. Smutek ale prožívala otrokyně Felicita, která byla ještě stále těhotná, a římské zákony nedovolovaly odsoudit těhotnou ženu k boji s divokými šelmami. Felicita se bála, že její přátelé zahynou a ona jediná zůstane na živu. A tak se modlila, aby Bůh pomohl a dítě přišlo co nejdříve na svět. Tak se také stalo – Felicita porodila předčasně, asi dva měsíce před očekávaným termínem a ve vězení přišla na svět krásná holčička. Obě maminky věděly, že děti už budou vyrůstat bez nich a bylo domluveno, že budou obě vyrůstat v rodině Perpetuy. „Moje rodina bude děti milovat a my je budeme chránit z nebe,“ říkala Perpetua. Dovídáme se dále, že mladí křesťané se připravovali na smrt jako na slavnost. Když vstoupili do arény, začali Bohu zpívat chvalozpěv. V té chvíli byla do arény vpuštěna divoká zvěř - medvěd, leopard a divoká kráva. Mladí křesťané byli předhozeni této divoké zvěři, a potom usmrceni mečem. Nejdříve muži a potom ženy. Nezkušenému gladiátorovi se tak třásla ruka, když měl mečem usmrtit Perpetuu, že ta vzala jeho ruku a sama ji navedla na své hrdlo. Díky těmto mučedníkům se křesťanství v Africe začalo rychle šířit. O mučednictví těchto dvou mladých žen se brzy dověděl celý svět – jedna bohatá a druhá chudá. Jedna paní, druhá otrokyně a přece jdou neustále spolu. Jistě toužily po tom, po čem touží dnes mladí lidé – snily o budoucnosti, poznaly lásku a radost, kterou přináší mateřství a přátelství. Díky své velké víře a statečnosti se zapsaly do dějin jako dvě velké hrdinky. Svátek mají 7.3.
(podle: Svatí na každý den)