Před léty u nás vyšla knížka s názvem Chudobka z Orlických hor. Je to příběh zvláštní ženy, příběh stigmatizované Anny Bohuslavy Tomanové. Narodila se roku 1907 v obci Pastviny, které náležely k farnosti Klášterec nad Orlicí. Když jí byly 4 roky, vypukl v sousedním domě požár. Malá Anička viděla plameny a ze zvědavosti si stoupla na stoličku u okna, aby to všechno mohla lépe vidět. Ze stoličky ale spadla tak nešťastně, že potom už nikdy nechodila. Lékaři si zpočátku nevěděli rady, potom ale zjistili, že páteř je trvale poškozená. Zůstala doživotně upoutaná na lůžko, ani do školy nemohla chodit, číst a psát ji učil bratr Bernard, který se chtěl stát knězem. Zbožní rodiče ji vychovávali ve víře a vedli k lásce vůči Bohu a Panně Marii. Do kostela ji vozili na speciálně upraveném vozíku.
Kolem 20. roku jejího života se objevují první mystické zkušenosti. Zjevuje se jí Boží Matka i Ježíš. Anička má velkou úctu k eucharistii. Eucharistickému Ježíši říká: Můj Bílý Král! Ten jí předpoví stigmata, která Anička obdrží v roce 1944. Nešlo jen o rány na rukou, nohou a v boku, ale též na hlavě jako po trnové koruně a na zádech jako po bičování. Toto utrpení nabízela „Bílému Králi“, kterého pravidelně přijímala. Brala na sebe nemoci a neduhy druhých lidí, což ještě zvětšovalo její utrpení, zatímco jim samotným pomohla. Obětovala sama sebe za církev, kněze, mládež a národ. V roce 1944 je bratr vysvěcen na kněze. Anička se dovídá od Boží Matky, že brzy skončí válka, ale že pro náš národ brzy nastanou zlé časy. Také komunistické pronásledování Katolické církve ji pobídlo, aby své utrpení obětovala na tento úmysl.
Kněží byli u jejího lůžka častými hosty, navštívil ji i českobudějovický biskup Josef Hlouch. Anička, obdařená nadpřirozenými dary, pokaždé kněze poznala, i když přišel v utajení. Inkognito za ní přijel také biskup Hlouch, ona však jej ihned oslovila „Vaše excelence“ a vyzvala domácí, aby mu připravili pohoštění jako vzácnému hostu. Vždycky také spolehlivě poznala, když některý kněz přišel s Eucharistií, kterou měl schovanou u sebe, ihned reagovala, že „přichází Bílý Král“. Eucharistii přijímala každý den. Když to bylo možné, nechala se zavézt do kostela, aby mohla být v tichu před svým Bílým Králem.
Přesto se setkávala i s odporem – a to ve vlastních řadách. Někteří ji pokládali za podvodnici. Nepříznivě se vůči ní stavěla i královéhradecká konsistoř, ovládaná za komunistického režimu kněžími z řad kolaborantského Mírového hnutí katolického duchovenstva. Anička svá poslední léta prožila u bratra kněze mimo jiné v Koclířově. Zemřela v roce 1957. Při pohřebních obřadech lidé v kostele začnou spontánně zpívat Te Deum – Bože, chválíme tebe. Pochována je na hřbitově v Klášterci nad Orlicí. Jako členka III. řádu sv. Dominika přijala jméno Bohuslava, které nejlépe vystihuje náplň celého jejího života: oslavovat Boha.
Královéhradecký biskup Jan Vokál již dal podnět k zahájení procesu blahořečení. Anička sama se ráda nazývala „chudobkou Boží“, tedy Boží sedmikráskou. Nenápadnou květinkou, kterou lze snadno přehlédnout, kdo ji však zpozoruje, ten si ji nutně zamiluje. Právě chudobky svojí bělobou dodávají každé louce půvab, vznešenost a dojem mimořádné nádhery. Anička byla krásnou bílou chudobkou, bílou sedmikráskou v rukou svého Bílého krále, Krista. Je obdivuhodné, že tato „chudobka“ vykvetla na tvrdém úhoru ateistické české země.
Příběh Aničky jsem připomněl kvůli jejímu vztahu k Boží Matce a k eucharistii. To jsou dva pilíře v životě každého křesťana. A když uctíváme eucharistii, tak uctíváme Bílého krále, jak Anička říkala. Kéž bychom byli také takovou chudobkou, tedy krásnou čistou sedmikráskou v rukou Bílého krále! To je vzkaz Aničky Bohuslavy Tomanové. (podle R. M.)
