Když se řekne jméno Robert Louis Stevenson, tak si možná vzpomeneme na jeho nejznámější knihu Ostrov pokladů. Tento spisovatel ale také napsal ještě jinou knihu o doktor Jekyllu a pan Hydeovi. Podle názvu knihy bychom řekli, že se jedná o dva různé lidi. Omyl! Dr. Jekyll a pan Hyde je jeden a tentýž člověk. Je to jeden muž, který žije dva životy. Příběh Dr. Jekylla je příběhem rozpolceného člověka. Dr. Jekyll je oblíbený sympatický lékař. Všichni na ulici ho zdraví, má dobré jméno i dobrou pověst. Pan doktor má doma laboratoř, kde vyrábí různé lektvary a mastičky. A jednoho dne vynalezne zvláštní tekutinu. Jakmile se jí napije, změní se k nepoznání jeho tvář. Uši se protáhnou do špičky, nos se zkřiví, oči to jsou oči dravce, vrásky potáhnou jeho tvář. Tvář se tak změní ve tvář démonické bytosti. Po několika hodinách účinek lektvaru vyprchá a tvář se opět změní ve tvář mírumilovného Dr. Jekylla. Od té doby, vždy večer, se Jekyll napije, změní svou tvář a co by pan Hyde, odchází do nočního města. Tady žije hříšným životem – karban, rvačky, ženy… Nikdo netuší, že tato démonická, zlá bytost je jejich milovaný Dr. Jekyll. K ránu se vždy pan Hyde vrací domů, kde opět změní svoji tvář. Na svých toulkách se ale dopouští zločinů a ubližuje lidem. Při jednom nočním dobrodružství se pan Hyde opět dopustí vážného přestupku. Policie ho pronásleduje a vidí, že pan Hyde se ukryje do domu Dr. Jekylla. Tam se na ně pan Hyde vrhne a při potyčce je zastřelen. Všichni si oddechnou, protože město už konečně nebude sužováno tímto člověkem. Ale co to? Jak tak všichni stojí nad tělem zastřeleného Hyda, jeho tvář se začíná měnit a k velkému překvapení všech na zemi leží zastřelený Dr. Jekyll. Tak všichni poznali pravdu o Dr. Jekyllovi, člověku dvou tváří!
Dnešní evangelium mluví také o rozpolcenosti. My ale víme, že to je něco, co týká tak trochu každého z nás. Moc hezky to vystihl Solženicin, který napsal, že toto rozdělení neleží ani tak mezi státy či stranami, ale prochází každým lidským srdcem. I v srdci, zachváceném zlem, se ukrývá maličký kousek dobra. I v srdci nejdobrotivějším – kousíček zla.“ Jinými slovy – v srdci každého z nás se nachází světec, ale i padouch. A naší snahou je, abychom se co nejvíce s Boží pomocí odkláněli od padoucha v nás k tomu světci v nás. Tady je ale třeba být k sobě upřímný. Abychom nedopadli jako první lidé v ráji, jak jsme to dnes také četli. Co se stalo? Jeden svůj hřích svádí na druhého. Co udělá Adam? Svede všechno na Evu – to žena, kterou jsi mi dal! Eva si to nenechá líbit, a všechno svede na hada. My ale nemůžeme všechno svádět na hada, tedy na ďábla. To prostě nejde, protože to není pravda. Jednou se sv. Janu Boskovi zpovídal jeden mladík. Vždycky, když vyslovil nějaký hřích, tak nezapomněl dodat – ale za to může ďábel. Don Bosko poslouchal, a nakonec se ptá: „Nezdá se ti, že do tebe někdo kope?“ „To je pravda, jak to víte?“ ptá se mladík světce. „Víš, to je ďábel a říká, abys nesváděl všechno na něho!“
My musíme být k sobě upřímní. Snažíme se s Boží pomocí přibližovat světci v nás. Jeden kněz přišel do nemocnice, aby navštívil jednoho mladého muže, který měl velké emocionální problémy a trpěl velkou depresí. Muž poprosil kněze za to, aby se pomodlil za jeho uzdravení. Kněz se pomodlil a potom se ještě zeptal onoho muže, jestli neví, co je příčinou jeho deprese. Muž řekl, že o ničem neví. Kněz se tedy zeptal konkrétněji, jestli neví o nějakém nevyznaném hříchu. Muž přiznal, že má poměr s jinou ženou. Kněz se zeptal muže, jestli chce činit pokání z tohoto svého hříchu a ten muž řekl, že ne. Kněz mu všechno vysvětlil, řekl mu, že jeho deprese má pravděpodobně původ v tomto nevyznaném hříšném postoji, a že jestli nechce tento hřích vyznat a konat pokání, že pro něho nemůže nic udělat. Když muž pochopil všechny souvislosti, dokázal rychle přehodnotit celou situaci a dělal pokání z tohoto svého hříchu. Velice rychle se potom začal uzdravovat a jeho stav byl brzy o mnoho lepší.
Vidíme, jaký boj může probíhat v lidském srdci. Nevadí, že člověk je slabý, to jsme všichni, ale důležité je, abychom znovu a znovu vyznávali své hříchy, prosili za odpuštění, a tak se odpoutávali od padoucha v našem srdci ke světci, který se také v našem srdci nachází.
