Jeden kněz vyprávěl takové hezké svědectví. Byl to kněz řeholní a jejich komunita také dělala misie. A protože toho už bylo hodně, tak se stalo, že během těchto misií tento kněz vyhořel. Už prostě neměl sílu a nemohl dál, byl totálně vyčerpán fyzicky i psychicky. Odvezli ho proto na vyšetření, aby ho alespoň trochu dali dohromady. To už ale misie končily a před misionáři byl poslední den. Poslední mše svatá a návrat domů. Tento kněz si říkal: „To už nějak vydržím…“ Když přišel do zákristie, tak vedoucí misií se na něho obrátil s prosbou, aby byl hlavním celebrantem a kazatelem při této závěrečné bohoslužbě. Z poslušnosti ten kněz řekl ano, ale věděl, že nebude schopen sloužit. Podle toho ta mše také vypadala, protože vypadala spíš jako pohřeb. Když přišlo obětování, kněz řekl Pánu: „Pane, já fakt už nemůžu, já jsem na konci svých sil.“ On o nic neprosil, jenom uznal před Bohem tuto skutečnost. A najednou se stala zvláštní věc. Přišla Boží moc, přišlo Boží pomazání. Kněz cítil, jak do něho vstupuje zvláštní síla. Ten Boží zásah byl tak silný, že on v té chvíli nemohl ani mluvit. Ztratil hlas. Bylo ticho a on se moc styděl v té chvíli. Absolutní ticho zavládlo i v kostele, nikdo ani nezakašlal. Lidé začali cítit Boží přítomnost. Když po určité době kněz mohl promluvit, tak řekl: „Vzkříšený je tu, on je teď mezi námi.“ A všichni jako by řekli: „Ano, je to tak!“ Pocit Boží přítomnosti se mezi lidmi prohluboval dál. Po mši svaté potom mnozí lidé přišli do zákristie a ptali se kněze: „Co to dnes bylo za mši? Co se to stalo? My jsme ještě nikdy nic takového nezažili!“ Byl to dotek nebe, Bůh přišel ve své moci! Ten večer také změnil život jednoho mladíka, který potom vstoupil do semináře.
Kdy přijal tento kněz to největší požehnání? Když byl na dně!
A teď se podívejme, jak tomu bylo u Ježíše. Ježíš prožil radikální bezmoc. Prožil bezmoc getsemanské zahrady. Opustili ho učedníci, židovské autority žádaly jeho smrt a římské autority ho ukřižovaly. Na kříži prožil obrovskou bezmoc. Tady je nejchudší, jaký kdy byl, ale odolává pokušení. Do rukou svého Otce odevzdává svého ducha a tím mu dává absolutní důvěru. Zemřel a položili ho do hrobu. Bílá sobota je tak svátkem bezmoci. V hrobě leží Ježíšova mrtvola a není zde žádný život. Kdo měl tedy pravdu? Ďábel nebo Ježíš? To je velmi dramatické.
Bůh ale dal o Velikonocích svoji odpověď. Moc Ducha svatého vstoupila do mrtvého těla a Ježíš byl vzkříšen k novému životu. Co se stalo? Tehdy, když byl Ježíš nejvíc bezmocný, tehdy přišla Boží moc. Boží moc je totiž dokonalá v naší slabosti.
Tak jako Boží moc přišla na pomoc knězi, který už nemohl dál, Boží moc přišla na pomoc i Ježíši, který už nemohl dělat nic.
A tak je tomu i s námi: Kolikrát v životě jsme bezmocní, kolikrát prožíváme slabosti, ale když neutečeme a když nebudeme pochybovat, tak se to stane. Jsem bezmocný, ale vírou kráčím po vodě a potom zakusím Boží moc.
To je, bratři a sestry, radostná zvěst Velikonoc! Bůh přichází do naší slabosti. Jak říká svatý Pavel: „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný!“ Když byl Ježíš nejslabší, když byl naprosto bezmocný, tehdy přišla Boží moc. Když i my ve svých slabostech nebudeme utíkat a budeme důvěřovat, přijde Boží moc. To je radostné poselství Velikonoc!
