Čtvrtá neděle postní se nazývá také radostná. V té souvislosti se mi vybavuje jedna pohádka, a kterou mnozí znáte. A protože pohádky v sobě skrývají často velkou moudrost, tak tuto pohádku připomenu a můžeme se potom také podívat na výklad této pohádky z pohledu hlubinné psychologie.
Je to pohádka bratří Grimmů a jmenuje se „O dobromyslném Honzovi.“ My ji spíš známe pod názvem „Jak Honza měnil, až vyměnil.“ Honza dostane za svoji sedmiletou službu hroudu zlata. A jak se tak vrací domů s tímto velkým bohatstvím, tak Honza potká jezdce na koni a osloví ho: „No jo, vy se máte. Vy si pěkně jedete na koni a já musím jít pěšky. To by bylo sedět na takovém koni! V životě jsem nikdy ještě neseděl na koni. To musí být nádherná věc, taková jízda na koni.“ A protože jezdec měl za lubem, tak povídá Honzovi: „Proč ne? Můžeme si to vyměnit. Ty mi dáš svoji hroudu zlata, a já ti za to dám koně.“ „To je výborný nápad,“ zaradoval se Honza a nejraději by se vrhl kolem krku nejenom jezdci, ale i koni. A tak došlo k první výměně. A jak to vyměňování pokračovalo dál, to dobře víme. Honza vymění koně za krávu, krávu za vepře a vepře za husu. Nakonec vymění husu s brusičem nůžek za tři brousky. A když dostane žízeň, položí brousky na okraj studny a asi už tušíte, že všechny spadnou do vody. A co udělal Honza? Poklekl a poděkoval Bohu za všechno i za to, že se mohl napít vody. A pak se rychle bez brousků vracel domů.
Honza na první pohled vypadá jako hloupý, ale přitom je to nejšťastnější člověk na světě. V pohádce s ním máme soucit, protože o všechno přijde, ale pohádka má ještě jinou, mnohem hlubší rovinu. Honza není vůbec hloupý – naopak je to někdo, kdo nám ukazuje, jak máme žít a na čem v životě záleží. Můžeme klidně říci, že Honza je velký duchovní mistr.
Zlato má sice velkou cenu, ale samo o sobě člověku štěstí nepřinese. Zlato je symbolem bohatství a majetku. Příliš mnoho majetku ale člověka může pokazit, a člověk se může stát až posedlým po majetku. Honza vymění zlato za koně. Ten je symbolem moci a síly. Když má člověk sílu, je to jistě dobře, ale časem člověk ztratí i sílu. Nebudeme pořád mladí, zdraví a silní. Ani síla tedy člověku nepřinese trvalou radost a trvalé štěstí. Kráva je symbolem plodnosti. Když přinášíme svým životem plody, je na místě radovat se. Jenže i plody jednou pominou. Vepř je obrazem povrchního požitku, husa pak symbolizuje labužnickou rozkoš. Obojí může vést k radosti. Ale člověk si nemůže celý život jenom užívat. Nakonec Honza vymění husu za brousky, které jsou symbolem práce, která člověka baví a zároveň mu přináší obživu. Práce může a má být také zdrojem radosti, ale nemůže nám zajistit trvalé štěstí a trvalou radost stejně jako kůň – síla a moc, kráva – dobré plody našeho života, vepř a husa – požitek a rozkoš.
Může se nám zdát proto divné, že nejšťastnější je Honza tehdy, když ztratí úplně všechno. Teď je zcela svobodný. Už ho nic nezatěžuje. Žije naplno přítomným okamžikem. Za zdánlivě pošetilým jednáním se skrývá velká moudrost – skutečně šťastný je ten, kdo se dokáže radovat z přítomného okamžiku, ze své svobody, z doušku chladné vody nebo z čistého vzduchu a pak se radostně vrací domů. Jistě to neznamená pouze návrat k mamince, ale v důsledku to znamená věčný domov. Na cestu do věčného domova k Bohu si s sebou nevezmeme vůbec nic. Když ale půjdeme svobodně a s radostí, nezatížení zbytečnými věcmi, potom jsme nalezli zdroj pravé a nepomíjející radosti. (podle A. G.)
