Jeremy se narodil s pokrouceným tělem, mdlým rozumem a chronickou nevyléčitelnou nemocí, která ho po celé krátké mládí pomalu zabíjela. Přesto se rodiče snažili poskytnout mu pokud možno normální život, tak ho poslali do obecné školy sv. Terezy.
Ve dvanácti letech byl Jeremy teprve ve druhé třídě a bylo jasné, že není schopen dalšího vzdělání. Jeho učitelka, Doris Millerová, z něho bývala podrážděná. Často se v lavici svíjel, slintal a vydával chrochtavé zvuky. Někdy však odpovídal zřetelně a jasně, jako by paprsek světla pronikl do temných míst jeho mozku. Nicméně většinu času s ním měla učitelka jen trápení. Přesto se ale modlívala: „Bože, já si často stěžuji na tohoto chlapce a jeho chování, a přitom moje problémy ve srovnání s rodinou, ve které žije, jsou úplně nicotné. Pomoz mi, abych měla s chlapcem víc trpělivosti.“
Přišlo jaro a děti se vzrušeně bavily o nadcházejících Velikonocích. Doris jim vyprávěla o Ježíši a potom, aby zdůraznila myšlenku nového života, který se s jarem objevuje, dala každému dítěti velké umělohmotné vajíčko. „A teď,“ řekla, „chci, abyste si vzali vajíčko domů a dali do něho něco, co by znázorňovalo nový život, a zítra ho přineste. Je vám to jasné?“
„Ano, slečno Milerová!“ odpovídaly děti nadšeně – všechny kromě Jeremyho. Ten jen zaujatě poslouchal, ani jednou nespustil oči z její tváře. Dokonce ani nevydával své obvyklé zvuky. Rozuměl vůbec, co povídala o Ježíšově smrti a vzkříšení? Pochopil zadání? Možná by měla zatelefonovat rodičům a vysvětlit jim úkol. Ten večer se jí však ucpal dřez. Volala domácího a hodinu na něj čekala, než přijde a spraví to. Úplně zapomněla, že chtěla telefonovat Jeremyho rodičům.
Následující ráno přišlo do školy všech 19 dětí, se smíchem a spoustou řečí kladly vajíčka do objemného proutěného košíku na učitelčině stole. Když pak probrali matematiku, byl čas otevřít vajíčka.
V prvním našla Doris květinu. „Ano, květina je symbolem nového života,“ prohlásila. „Když vykouknou rostlinky ze země, víme, že jaro je tady.“ Dívenka v první řadě zamávala rukou: „To je moje vajíčko, slečno Milerová!“
Další vajíčko obsahovalo umělohmotného motýla, který vypadal jako živý. Doris ho pozvedla: „Všichni víme, že housenka se proměňuje a stává se z ní nádherný motýl. Ano, to je také nový život.“ Malá Judy se pyšně usmála a hlásila: „Slečno Milerová, to je moje vajíčko.“ Z jiného vajíčka Doris vyndala úlomek skály s mechem. Pak otevřela další vajíčko. Zalapala po dechu. Vajíčko bylo prázdné. Určitě patří Jeremymu, pomyslela si, jistě nepochopil její požadavek. Nechtěla se chlapce dotknout, a tak odložila vajíčko stranou. Vtom se ozval Jeremy: „Slečno Milerová, vy nebudete mluvit o mém vajíčku?“ Doris celá zmatená odpověděla: „Ale Jeremy, tvoje vajíčko je prázdné!“ Podíval se jí přímo do očí a řekl: „Ano, vždyť Ježíšova hrobka byla také prázdná.“ Čas se zastavil. Když se Doris vzpamatovala, zeptala se: „A jestlipak víš, proč byla hrobka prázdná?“ „Ano, ano!“ vykřikl. „Ježíše zabili a položili ho tam. Ale jeho Otec mu pomohl znovu vstát.“ Zvonilo na přestávku. Zatímco děti radostně běžely na školní dvůr, Doris plakala.
O tři měsíce později Jeremy zemřel. Ti, kdo se s ním šli naposledy rozloučit do obřadní síně, se s překvapením dívali na 19 vajíček položených na horní části rakve. Všechna vajíčka byla prázdná.
